Žánrový klenot 90s pod patronátem Schumachera v nejlepší formě (vedle tradičních a zcela zasloužených pochval za Falling Down a Phone Booth bych vyzdvihl i další komorní pecku z jeho rukou v podobě Tigerlandu, která pomohla Farrellovi nastartovat hvězdnou kariéru), s typově naprosto dokonale zvoleným castingem (Cage tady znovu potvrzuje, že nehledě na šílené grimasy, uvěřitelně hrát stále sakra umí, v případě Phoenixe jsem se po tomhle filmu začal těšit na tehdy připravovaného Scottova Gladiatora ještě o to více, Gandolfini svým „slizkým“ projevem kraluje, prakticky neznámý Bauer – v době premiéry filmu mi absolutně nedošlo, že se koukám na pořízka Dubova z Face/Off, ve kterém si to s Cagem taky rozdal pěkně na férovku:-) – v malé, ale o to více důležité, roličce odehrál svůj part přímo ukázkově a neodolatelně zlovolný Stormare je vysloveně herecký ďábel), atraktivní a tehdy ještě zdaleka ne tak provařenou premisou (přiznávám, že o existenci snuffu jsem se poprvé dozvěděl až z tohohle filmu:-)), nekompromisní atmosférou a psychologicky i fyzicky brutálním finišem (tahle emocionálně silný klimax jsem do té doby zažil snad jen v Seven, což asi nebude náhoda a Walker si za něj zaslouží obří kudos).
Pamatuji si, že v kině jsem byl z filmu naprosto paf a jeho adorace mi vydržela až dodnes (a to do té míry, že jej kvalitativně stavím nad Falling Down i Phone Booth). Z mého pohledu jeden z nemnoha filmů, který po celý děj drží diváka neustále pod krkem a sevření čím dál tím více utahuje, aby vše v závěru bez milosti dotáhl až do nepříjemného konce. Film, který jak svým postavám, tak divákovi nedává nic zadarmo, což v rámci mainstreamové studiové produkce nebylo moc zvykem tehdy, natož pak dnes. Kladné postavy neskončí vždy dobře, všechny případy nelze vyhrát, porážka protivníků si žádá vysokou cenu a některé skvrny nelze smýt bez toho, aniž by se člověk zašpinil. Zrovna nedávno jsem si dával další repete a i po letech je to za mě vynikající zážitek:-).
