Dvojku mám sice ještě raději, ale nebýt výborné jedničky, na úplně boží dvojku by asi vůbec nedošlo a nálepka indie klasiky je tady zcela zasloužená. Smitha jsem poprvé zaznamenal až s premiérou Dogma, což byl, tuším, jeho první film, který šel u nás do kin. Pamatuju si, že jsem tehdy s překvapením zjistil, že někdo dokáže natočit film, ve kterém se nešetří vulgaritami a popkulturními odkazy a přitom to podat neskutečně zábavně a vtipně, aniž by to bylo animované (celovečerní South Park měl premiéru někdy ve stejné době a byl jsem z něho úplně paf:-)), načež jsem se jal pídit po starších kouscích ze Smithovy filmografie.
O jedničce Clerks jsem se v předstihu doslechl, že je to hodně levné, hodně černobílé (v tehdejší mladické nerozvážnosti blbosti pro mě byly B&W filmy – s pár čestnými výjimkami typu Schindler, Psycho, nebo Seven Samurai – no-go:-)), hrají tam neherci (a je to poznat), tempo není až-tak-úplně strhující a celý film se skládá jen z řady jednotlivých epizodek, pospojovaných dohromady titulními hrdiny a jedním koloniálem.
Tudíž jsem se k filmu dostal až v době, kdy v tv běželo první americké nezávislé léto (během něhož padl další z mých tehdejších předsudků o tom, že indie filmy jsou nudné konverzační artovky, nehodné mé pozornosti:-)) a opět s překvapením jsem musel konstatovat, že je to opravdu levné, černobílé, s neherci, pozvolným tempem a minimálním dějem a přitom je to svěží, humorné a celkově parádní, přičemž nemalá část kouzla Smithovy prvotiny tkví právě v tom, jak neherci, netempo a neděj krásně odráží nudnou šeď reálného života a pokud se Smith pokoušel svým debutem divákovi přiblížit všednodenní rutinu s občasnými ostrůvky “vzrušení”, tak se mu to tady povedlo přímo dokonale.
