Ten článek ze Cinemy si taky dodnes pamatuju. Speed samozřejmě nebyl zdaleka jediný akční film, který tehdy více či méně poctivě dodržoval zákonitosti žánru, ale díky jasně odděleným kapitolám, pokaždé s jiným dopravním prostředkem, na něm bylo možné velice názorně demonstrovat tradiční tříaktovou strukturu děje a navíc obsahoval všechny klasické příběhové prvky žánru (motiv pomsty, únos rukojmí a vydírání, trauma hrdiny ze smrti parťáka, vtipný sidekick lomeno předmět romantického zájmu, osobní vztah mezi hrdinou a záporákem díky společné minulosti, atd.) pěkně pohromadě.
Ale kromě toho hezky pracoval i s hlavní postavou (vývoj charakteru od střílení do rukojmích v úvodu filmu po nasazení vlastního života pro jeho záchranu v závěru) a dal si záležet na důsledném zdůvodnění jednotlivých hybatelů děje, což v případě konkurence zdaleka nebylo pravidlem (ideální příklad je hned v prvním aktu s výtahem, kdy Reeves a Daniels logickou úvahou dojdou k závěru, že Hopper je rovněž v budově a nachází se v servisním výtahu).
Když se ke zdravému jádru (geniálně jednoduchá a přitom na vypjaté situace vděčná premisa, plus výjimečně zdařilý scénář) připočte nebývale sebevědomá režie, typově dokonalý casting (Reeves to měl v 90s stran hitů moc pěkně rozvrženo – na začátku Point Break, uprostřed Speed a na konci Matrix:-)), strhující tempo a prvotřídní produkční hodnoty, výsledkem je prototyp akčního filmu, výkladní skříň žánru a jeden z nejlepších debutů minimálně v rámci 90s. Dvojka a vše poté už nestojí režijně (ani jinak:-)) za řeč, ale za jedničku a Twister si de Bont zaslouží piedestal.
