Limanova jednička se sice dostala do stínu zejména po Greengrassových parádních pokračováních, ale mám pocit, že i ve své době byla tak trochu pod radarem, přestože divácké i kritické přijetí měla přívětivé (takové to „jo, vlastně je to dost dobrý, ale zase nic úplně zázračného“) a spousta lidí ji naplno docenila až zpětně, když se k filmu vrátila po vynikající dvojce a ještě lepší trojce (já to tak měl vlastně částečně taky).
V té době, tj. druhé M:I, poslední brosnanovky, nebo filmů od Baye, byla prakticky standardem over the top akce a Bourne se svým „realistickým“ přístupem a až komorním měřítkem, byl možná pro nemálo diváků takový obyčejný a přízemní, čemuž napomáhala i Limanova (v dobrém slova smyslu) konzervativní režie. Až Greengrassova shaky cam a vteřinová střihová skladba (která se svým pseudodokumentárním stylem ke zmíněnému realistickému Limanově přístupu ideálně hodila) dodala Bourneovi ten správný roztěkaný a energický drive.
Nicméně bez Limanovy jedničky by nebyla Greengrasseova dvojka s trojkou (a následně dost možná i „realisticky“ pojatý origin Bonda v Casino Royale:-)), takže nezastupitelnou úlohu ve filmových dějinách má v každém případě a naštěstí je to navíc skvělý film (ale i tak jsem si vždycky „kacířsky“ říkal, jaké by to asi bylo, kdyby Greengrass natočil i jedničku:-)), u kterého bych, kromě Limana, Gilroye a parádního Damona, ještě vypíchnul hodně povedený OST od Powella (a hned v závěsu za ním samozřejmě Mobyho „Extreme Ways“, z čehož se stal takový Bourneovský trademark:-)).
