S mistrem jsem se vůbec poprvé setkal někdy v druhé polovině 90s, ve kterých se na nejmenované tv stanici vždy v pátek a sobotu okolo půlnoci podobné pokleslé žánrovky točily v programu na pravidelné bázi (jo, to byly tenkrát časy – Cronenberg střídal Carpentera, ten zase Raimiho a ten pro změnu Cravena, atd., všechno pro mě do té doby neprozkoumaná území a jedna pecka střídala druhou:-)) a Videodrome byla jednou z těchto “chuťovek”.
Tehdy jsem film považoval jen za zábavné utopistické béčko s cool scénami (hlava v televizní obrazovce je imho jedna z ikonických reprezentací mistrovy tvorby obecně:-)) a nějaký Cronenbergův sociálně politický komentář šel úplně mimo mě, částečně asi s ohledem na svůj věk v té době a částečně kvůli faktu, že mistrem nastíněná témata (hon masmédií za senzací, ovlivňování veřejného mínění, konzumace obsahu postavena na úroveň jisté formy otroctví, atd.) tehdy ještě stále působila jako čistokrevné sci-fi, podobně jako třeba vzbouřené umělé inteligence (je jen otázkou času, kdy dojde (pokud už nedošlo) na horor inspirovaný nefunkčním (a pochopitelně notně krvelačným) autopilotem Tesly, případně šílenou Alexou:-)).
O tom, že se Cronenberg svou předpovědí věcí budoucích, ať už záměrně nebo nikoliv, trefil obdivuhodně přesně, se mohl člověk přesvědčit paradoxně jen pár let poté, kdy veřejný prostor naprosto ovládla mánie bezduchých reality show (jo, taky jsem při nich nějaký ten čas zabil:-)), které jednu dobu sledovala půlka republiky, o sociálních sítích o dalších pár let později už ani nemluvě.
