Z kombinace procedurální kriminálky s courtroom konverzačkou a psychologickou rodinnou vztahovkou mohl vzejít nesourodý žánrový mišmaš, naštěstí v tomto případě se tak nestalo, protože výsledkem je parádní sociální sonda o (tentokrát doslova:-)) post-mortem dekonstrukci jednoho ne/obyčejného partnerského vztahu.
Všechny povinné žánrové náležitosti jsou tady na svém místě, tj. zdánlivě jednoznačný, ale ve skutečnosti komplikovaný případ, soudní jednání, během kterého se postupem času odhalují další a další vrstvy nestandardního vztahu ústřední manželské dvojice, neústupný (a dovedně manipulující) státní zástupce, přesvědčivé důkazy v neprospěch obviněného a dialogové výměny, relativizující všechny výroky učiněné protistranou, a k tomu hned několik příjemných bonusů navíc.
Přísně metodický přístup se projevuje na více frontách současně. Jednak po dramaturgické stránce Triet nevede diváka za ruku v tom, komu by měl držet palce a na čí straně je pravda, prostě jen nestranně “zaznamenává”, jak celá kauza probíhá (flashback s manželskou hádkou jednoznačně vede) a zároveň ukazuje, jaké negativní dopady má na životy všech zúčastněných. Stejně tak po stránce formálního zpracování nezůstává Triet pozadu, jelikož si během filmu vypomáhá častými televizně-dokumentárními záběry, což celé vyprávění usazuje ještě více do reality všedních dní (ve které může soud dopadnout jakkoliv) a posiluje celkový tvůrčí odstup od celého tématu.
Výše uvedené by ovšem zdaleka tak dobře nefungovalo, nebýt Hüller v hlavní roli, která svým výborným hereckým výkonem dělá z obviněné spisovatelky skvěle nečitelnou postavu, díky čemuž až do úplného konce filmu není divákovi jasné, zda trestný čin opravdu spáchala nebo ne. Pochvalu zaslouží taktéž synátor v uvěřitelném podání Granera. Jediná podstatnější výtka se týká absence obvyklého dramatického/emocionálního vrcholu podobných žánrovek (závěrečné řeči a konečný verdikt poroty), jinak ale platí, že Triet tady nečekaně trefila kvalitativní jackpot:-).
