Vaughn a Ritchie od sebe museli vzájemně opisovat, protože oba v rozmezí necelého roku na témže poli odlehčených špionážních žánrovek s nabitým castingem nasekali podobné chyby a v souhrnu proto dopadli úplně stejně:-). V případě Vaughna to skončilo jednou audiovizuálně stylovou akční scénou na konci filmu (dokazující, že cit pro zábavnou filmařinu přece jen ještě nezapomněl), ke které ovšem vede příliš dlouhá cesta (na tak jednoduchou historku značně přestřelená stopáž), plná zrádných výmolů (celé je to výrazně méně vtipné, nápadité a akční, než by bylo záhodno) a divokých zatáček (jeden šílený plot twist střídá druhý, ještě šílenější).
Už úvodní desetiminutovka s “filmem o filmu” není po stránce tempa, atmosféry ani akce žádné terno (Cena předvádí svůj standard, Cavill zaujme asi jen nečekaně prkenným projevem, ale dejme tomu, že v téhle sekvenci to je tvůrčí záměr:-)) a zbytek děje v obdobném trendu bohužel pokračuje. S čestnou výjimkou zmíněné akčně-taneční scény, zahalené do kouřové clony, prezentuje Vaughn rutinní řemeslo a šablonovitý scénář k lepšímu výsledku taktéž moc nepomáhá. Nicneříkající MacGuffin, který byl k vidění už nevím kolikrát předtím, nevýrazný hlavní záporák a překombinovaná zápletka, která je s každým dalším “překvapivým” zvratem více a více nepravděpodobná/nesmyslná.
Howard je v roli ustrašené naivky/knihomolky fajn, jakmile se ovšem přepne do polohy agentky bez minulosti, začne to nepříjemně skřípat. Jednak na to nemá fyzičku, tudíž uvěřitelnost si při jejích akčních eskapádách bere dovolenou, ale především to, co v rámci totožné role fungovalo třicet let zpátky v případě Davis (poznávací znamení “krátký sestřih a blond přeliv”, značící probuzení “pravého já”, se očividně nezměnilo:-)), se tady zopakovat nepodařilo. Zatímco Davis tehdy dokázala obě identity odlišit nejen jinou vizáží, ale i herecky, Howard hraje obě postavy v podstatě úplně stejně. Vaughna zachraňuje jen sympaťák Rockwell, svižný OST a místy obstojná akce (ve které nefiguruje Howard).
