Collet-Serra si podle všeho na place loňského Jungle Cruise padl s Johnsonem hodně do oka a tak nyní dostal šanci, aby si Johnson mohl splnit svůj sen, ztvárnit na plátně titulního antihrdinu ze superhrdinského DC písečku, právě v jeho režijním doprovodu. A dopadlo to nakonec možná o malinko lépe, než naznačoval ultra generický trailer o dalším pláštěnkovém originu v řadě (který tady byl už snad stokrát), s Johnsonem, který bude hrát zase jen Johnsona, „temnou“ atmosférou a „drsnou“ akcí, pochopitelně ovšem v mezích zákona ratingu pg-13 a s (nejen) finále utopeným v digibordelu. Překvapení se samozřejmě nekoná a vše zmíněné je v podstatě pravda, ale jsou zde i nějaké drobné polehčující okolnosti, díky kterým je film ve výsledku neškodná spotřební jednohubka na jedno zhlédnutí. Což je asi maximum toho, co by se od podobného typu filmu dalo předem očekávat.
Johnsonovi role docela sedí, protože není (zcela jistě marně:-)) tlačen do jakýchkoliv, herecky trochu náročnějších, poloh a jako obvykle v jeho případě mu bohatě stačí v každé scéně jen „existovat“ a při tom se tvářit zasmušile nebo drsně, sem tam pronést vtipnou hlášku a významně nadzvednout obočí. Humor je pochopitelně přítomen, ale svou mírou infantilnosti a celkovým zastoupením v ději naštěstí dosahuje, ve srovnání s nedávnou konkurencí, relativně rozumných hodnot. Film úplně rezignuje (aby ne, když hlavní roli tady hraje Johnson:-)) na jakoukoliv ambici stran propracovanosti postav, komplikovanosti děje, vysvětlování minulosti postav a jejich vzájemných vztahů, nebo náročnosti v příběhu diskutovaných témat a to vše na úkor akce. Ta je sice po řemeslné stránce obyčejný průměr, ale je vskutku všudypřítomná, dosahuje obstojného měřítka a kvituji s povděkem, že se v drtivé většině času odehrává za denního světla (a tvůrci se zbaběle neuchylují k provařené blockbusterové berličce „triky utopíme v milosrdné tmě, tudíž jich bude moci být ve scéně méně, tudíž budou levnější“). I díky tomu si film po většinu stopáže (která přesahuje dvě hodiny) drží slušné tempo, protože se stále něco děje a nudným konverzačním scénám, vyplňujícím jen čas mezi jednotlivými akčními momenty, se věnuje minimum prostoru. Pochvalu zaslouží rovněž docela povedený OST od Balfeho.
Podobný „uspěchaný“ přístup má ale samozřejmě i nějaké ty nedostatky. Předně v podobě Justice Society přichází na scénu nová týmovka, přičemž se tvůrci neobtěžují jakýmkoliv způsobem příslušné postavy představit divákovi nad rámec velice stručných oznámení, jakou superschopností ta která postava disponuje, takže jejich následný osud je divákovi naprosto ukradený (což je třeba u Brosnana škoda). Na otázku proč je ke zpacifikování Johnsona, považovaného za hrozbu pro celý svět a který se svými schopnostmi bez potíží vyrovná top tier pláštěnce Supermanovi, vypravena skupinka low-level superhrdinských nýmandů, namísto toho, aby se angažoval kdokoliv z týmu Justice League (v ideálním případě vcelku logicky samotný Superman, nebo alespoň ten Shazam), se bohužel člověk odpovědi nedočká (o to vtipněji pak vyznívá potitulkovka, ve které se divokou kartou, ztělesněnou nejslavnějším kryptonit-fobikem na světě, zahraje a to přitom v době, kdy je už titulní antihrdina takříkajíc „v klidu“) a přitom by stačilo celou záležitost vyřídit jedním dialogem („teď mají na práci něco jiného, ale stejně závažného, někde jinde“), nebo ji, jako pomrknutí na diváky, zahrát do autu vtipnou hláškou (viz konec seriálového Peacemakera). A jelikož zmíněná partička „kdo byl zrovna po ruce“ ve filmu hraje s Johnsonem i se záporákem v rámci soubojů v podstatě vyrovnanou partii, opět (v superhrdinských filmech už tradičně) tady dochází k syndromu „nekonzistentní power scale postav“. Na konto zmíněného záporáka je pak potřeba poznamenat, že je značně nevýrazný, na plátně stráví proklatě málo času, k Johnsonovi nemá prakticky žádnou vazbu, natož dokonce nějaký vztah a celkově je zde jen do počtu (jaké to ale překvapení:-)).
V souhrnu se tak jedná víceméně o to samé, co před pár lety předvedl příbuzný Shazam, jen s násobně větší hvězdou v hlavní roli, bez faktoru „plno vedlejších postav hraje plno otravných dětí“, za to s množstvím slow-mo záběrů, které svou samoúčelností pomalu dosahují Snyderovského levelu nesnesitelnosti (a bez kterých by měl film možná až o desítky minut méně) a Cavillovou cameo potitulkovkou, která je asi to úplně nejlepší, co se v celém filmu objevilo a dost možná také jediný důvod, proč si na film v budoucnu vůbec někdo vzpomene (což je jak pro WB, tak pro film jako takový poněkud tristní bilance).
