Ne vždy mají tyhle one shot movie dostatečně silnou zápletku/děj, aby film obstál i bez zmíněné kameramanské vychytávky (někteří tvůrci imho na tuto skutečnost malinko hřeší, aneb „máme sice banální příběh, ale když to natočíme „na jeden záběr“, tak se to ztratí“), naštěstí zde to není onen případ a vedle technicky precizní formy snímek nabízí i velice slušný obsah.
Graham v titulní roli je skvělý a ani zbytek castingu za ním nijak zvlášť nezaostává, přičemž díky střídmé stopáži a vyváženému tempu (kdy se střídají vypjaté momenty s těmi klidnějšími) je divák držen v neustálém napětí až do samotného konce (a to píšu z pozice absolutního kitchen//cooking/food ignoranta:-)).
Nicméně těch klišé z ranku „shit hits the fan“ bylo na můj vkus zbytečně moc a trochu imho podkopávaly všudypřítomnou snahu o maximální realismus (u bývalého kolegy a alergičky bylo hned po jejich nástupu na scénu jasné, kam to bude směřovat). Závěr svým extrémně vyhroceným podáním pak sice přináší ironickou pointu (kolaps obratem po rozhodnutí změnit dosavadní nezdravý životní styl), ale působí tak trochu nepatřičně a jako z jiného filmu, respektive žánru.
