Minule s remakem hororové klasiky Suspiria mně Guadagnino o svých kvalitách příliš nepřesvědčil, v případě aktuální kanibalské road tripové romance to s mým diváckým zážitkem dopadlo o poznání lépe, nicméně nějaké vyložené nadšení se ani tentokrát, bohužel, nedostavilo, protože film je slušná žánrovka z ranku coming of age dramat s neobvyklou premisou, respektive jedním konkrétním příběhovým prvkem, týkajícím se nevybíravých gastronomických návyků, jinak ovšem vyplněná obvyklými motivy a tématy všech podobných filmů, aniž by k nim Guadagnino doplnil něco výrazně nového/navíc. A vlastně i z pohledu zmíněného zasazení děje mezi skupinu něčím výstředních postav nejde o žádnou převratnou novinku a podobné pokusy, zkombinovat motiv dospívání s divácky atraktivní komunitou, tady byly už v minulosti. Jen upíry, superhrdiny, nebo čaroděje nově vystřídali občasní konzumenti lidského masa, ale to je tak vše.
Tudíž samozřejmě nesmějí chybět všechny nepostradatelné atributy příslušného žánru, ať už jde o hledání vlastní identity prostřednictvím pátrání po svých předcích, obavy, nejistotu, osamělost, pochyby, sebepohrdání (zde z důvodu svého lidojedského počínání), nebo ranné citové probuzení a následující partnerské vztahy. To vše je ve filmu vykresleno očekávatelným způsobem a relativně funguje. Co bohužel funguje o poznání hůře je celý motiv „kanibalismu od přírody“.
Zatímco stran takových upírů je jejich neukojitelná žízeň po krvi, bez které by nakonec zahynuli, uvěřitelná z podstaty jejich zažitého vyobrazení napříč zábavním průmyslem, tady se sice Guadagnino (respektive asi předloha) snaží o něco podobného, lež celkovému pozadí kanibalskými choutkami postižených existencí je věnováno minimum prostoru a zdůvodnění, čím se od sebe vlastně odlišují „strávníci“ od nadšených přisluhovačů, případně od „obyčejných“ kanibalů a především, zda jde o otázku volby, nebo bytí, se omezuje jen na prohlášení o tom, že platí varianta nezbytnosti a hotovo. I proto morální dilemata a pocity viny Russell, spojená s pojídáním lidského masa, nemají takovou váhu. Vcelku zajímavý nápad, týkající se schopnosti „strávníků“ vycítit jiného zástupce svého druhu na dálku, je tím pádem v ději využit pouze k tomu, aby se vysvětlilo náhlé zjevování se postav na scéně ve stylu deus ex machina, neméně slibnému tématu dobrovolného oddání se zdejšímu gurmánskému fetiši, aniž by ovšem dotyčný byl jedním ze „strávníků“ (fajn rolička pro Guadagninova kolegu z branže Greena), je pak ve filmu věnován všehovšudy jeden dialog.
Mnohé zachraňuje casting. Russell a Chalamet v titulních rolích sami o sobě hrají hodně slušně, nicméně vzájemnou náklonnost, která přeroste až v lásku, jsem ani jednomu z nich do konce příběhu neuvěřil, protože chemie mezi nimi tak úplně nefunguje a oba po celou dobu filmu působí, že spolu setrvávají spíše vlivem náhodných okolností, než citově silného spojení. To naopak Rylance ve vedlejší roli „vlka samotáře“ předvedl přímo skvělý výkon a tak trochu si ukradl celý film pro sebe (i díky tomu, že měl zdaleka nejlépe napsanou postavu ze všech). Škoda, že má jeho postava v příběhu pouze okrajovou roli, dokázal bych si představit, že by film pojednával čistě o (ambivalentním) vztahu mezi ním a Russell.
Film sice obsahuje pár násilných a notně krvavých výjevů, ale Guadagnino nemá odvahu zajít skutečně daleko (Russell je po celý čas pasivním příjemcem potravinových dávek, i ta Chalametova epizoda s prodavačem na pouti se odehraje milosrdně zády ke kameře, o „krotké“ eliminaci Rylance ve finále ani nemluvě), což lze sice omlouvat tvrzením, že takové ambice nikdy ani neměl, pak je ovšem otázkou, proč se vůbec pouštěl do takto společensky kontroverzního tématu, ke kterému prostě nemalá dávka explicity neodmyslitelně patří a bez ní není dopad na diváka tak silný. Úsměvným paradoxem zvoleného přístupu je pak samotný titul filmu, který hovoří o specifické praktice stolování, na kterou ovšem v ději nikdy přímo nedojde:-). Celkově jde o obstojný pokus něčím oživit daný žánr, ale současně jde o pokus, který skončil někde v půli cesty.
