První Branaghově adaptaci kníratého detektiva jsem tehdy vyčítal, že pro znalce předlohy nepřináší nic moc nového (kromě vyleštěného audiovizuálu a nevyžádané záplavy digibordelu). To jsem ještě netušil, že si Branagh podobné výtky u druhého filmu vezme k srdci a vyleštěný audiovizuál se záplavou nevyžádaného digibordelu okoření dávkou svébytné tvůrčí invence stran titulní postavy, po vzoru “když už neinterpretovat ne-tradičně příběh, tak alespoň detektiva”. Poučení pro příště, aneb vždy může být ještě hůře:-).
Branagh je v hlavní roli i na podruhé pořád výborný, zbylý casting je po herecké stránce taktéž slušný (včetně těch, do kterých by to člověk předem neřekl), samotný příběh je pochopitelně silnou výsadou jakékoliv adaptace sám o sobě a nějakých opravdu podstatných změn zde, naštěstí, nedoznal (což je pro puristy dobrá zpráva, ale tak jako minule diváky znalých předlohy nebo předchozích adaptací děj nemá moc čím překvapit) a i tentokráte se film pyšní nablýskaným audiovizuálním provedením. Potud je tedy vše relativně v pořádku.
Nicméně jsou zde i nějaké ty vady na kráse a není jich, na můj vkus, úplně málo. Začíná to už u neobvyklého prvoválečného prologu, který s ústřední zápletkou nijak nesouvisí a je ve filmu vyloženě jen proto, aby titulnímu hrdinovi na konci filmu dodal charakterový “citový” oblouk romantické povahy. Ano, tomu samému charakteru, který je pověstný svou přísně logickou myslí a povznesením se nad obyčejné lidské rozmary, strasti nebo radosti (jak to ostatně předvedl v předchozím filmu). K tomu je potřeba, bohužel, přičíst zbytečně dlouhou expozici (trvá hodinu, než se zápletka pořádně rozjede) a především všudypřítomný digibordel, jehož neúměrnost zde dosáhla skutečně nových výšin (netočení na reálných lokacích, ale na place ve studiu, bije svou umělohmotností do očí v každém druhém záběru, který se neodehrává v kulisách parníku). Ve výsledku tak jde o slušnou adaptaci, ale mohlo to být o dost lepší.
