Luhrmann se rozhodl nenatočit obyčejný a tradiční biopic v podobě generické rekapitulace nejvýznamnějších životních okamžiků Elvise, ale – i díky retrospektivní interpretaci titulní postavy skrze jeho (zlotřilého) manažera jako nespolehlivého (protože vypočítavého a zištného) vypravěče – v podstatě pohádku, nebo idealizovaný pomník, který (nikoliv poprvé a jistě zdaleka ne naposledy) Elvise cementuje v tradiční škatulce „the man, the myth, the legend“, což s sebou přináší několik pozitiv a pár negativ.
Mezi klady se rozhodně počítá výrazně stylizovaná audiovizuální stránka a tempo, které je, zejména v první půli, spolu se střihovou skladbou skoro až neuvěřitelné. Rozdělení obrazu, přechody mezi jednotlivými záběry, uvozující titulky v obraze, skloubení zpívané písně s dějem, který se právě odehrává jinde (dost často v návaznosti na verše dané písně), kamerové úhly a pochopitelně samotná mistrova hudba, která je skvěle zremixována (pokud se nepletu, tak – vyjma archivních scén Elvisova vystoupení na úplném konci – není ve filmu ani jedna píseň v původní podobě) tak, aby zachovala „ducha“ originálu a přitom zněla moderně (a to Elvis není úplně můj „šálek kávy“:-)). To vše je provedeno skvěle (během filmu jsem si říkal, zda se Luhrmannovi podaří udržet podobnou laťku až do konce a naštěstí ano). Butler se sice předloze úplně nepodobá, ale masky, kostýmy, naučená gesta a smíchaný Elvisův hlas při zpěvu odvádějí dobrou práci a neměl jsem problém mu „Krále rock ‚n‘ rollu“ uvěřit. Hanks, utopený v latexu a vycpávkách, podává taktéž slušný výkon, nicméně scénář jej v mnoha momentech tlačí až na hranu parodie.
Čímž se dostáváme k záporům filmu. Hanks je zde v průběhu děje vykreslen téměř jako záporák v bondovce, nebo zlá královna ve Snow White (nebo jako takový P.T. Barnum tehdejšího hudebního průmyslu:-)), zatímco Elvis jako zmíněná Snow White (naivní, oddaný pouze hudbě, ve vleku okolností a okolí, neschopný vlastního rozhodnutí, atd.). O jejich vzájemném vztahu se divák nic moc nedozví nad rámec výchozích škatulek (extra talentovaný umělec vs tvrdý kapitalista a oportunista, který právě ulovil svého „jednorožce“), Elvisova psychologie a vztah s manželkou jsou pouze lehce načrtnuty, nemalé skoky v čase během filmu nemají na Butlerovu vizáž žádný dopad (takže častokrát trvá určitou chvíli, než člověk pochopí, že „teď už někde jinde jsme, je to jiná vesnice“) a relativně krušný závěr jeho života (uvadající fyzická kondice, drogová závislost) je pro jistotu pouze lehce naznačen a nahrazen archivními záběry skutečného Elvise. Pomník prostě musí zůstat neponičen.
Přes výše uvedené ale celkově panuje spokojenost. Luhrmann se po dlouhé pauze vrátil ve velkém stylu a nezbývá než doufat, že na jeho příští filmový počin nebudou diváci čekat podobně dlouho.
