Smith si podle všeho řekl, že když DiCaprio za survival s jedním medvědem a zlým Hardym dostal zlatého plešouna, proč by jej on nemohl za survival s jedním aligátorem a zlým Fosterem dostat taky. Fuqua si podle všeho řekl, že natočit to celé klasicky je málo edgy a téměř totální desaturace barev v obrazu bude to pravé ořechové, protože proč sakra ne? Spielbergovi černobílá stylizace vy-víte-u-koho přece zafungovala náramně, takže proč by to tak nedopadlo i tady, že? Navíc téma otrokářství a rasové diskriminace je vějička pro poroty kdečeho tak nějak automaticky, pokud jde dokonce o historku vycházející ze skutečných událostí o síle nezlomného ducha se šťastným koncem, tak je prakticky předem hotovo. A jak oba řekli, tak také udělali. Protože co by se tak asi mohlo pokazit? Spoiler alert: Skoro všechno:-).
Rutinér Fuqua ve filmu zvládl dvě docela povedené kamerové jízdy z dronu, lokace jsou vcelku slušné, scéna motivačního proslovu velitele dobrovolnické jednotky (ve kterém válku zhodnotí naprosto přesně, protože casus belli tohoto konfliktu byly především ekonomické faktory) má patřičný účinek (a je asi to nejlepší z celého filmu) a jak konstatoval, blahé paměti, již výstřední milionář se zálibou v klonování – v Cupertinu se na ničem nešetřilo, takže davové scény, hudba, kostýmy, výprava, atd. dosahují obvyklého blockbusterového standardu (zejména v závěrečné bitevní scéně je to obstojná podívaná). Fajn, pozitiva máme za sebou a teď ten nevydařený zbytek.
Smithovi s legračním přízvukem a ztrápeným výrazem ve tváři chybí už jen cedulka na krku „will work for Oscar (or nomination at least)“:-), Foster opět dokazuje, že na nic jiného než jednorozměrné záporáky se opravdu nehodí, inscenování některých scén s mocným pokukováním dvojky Fuqua a Smith po nějakém tom ocenění doslova křičí pomalu z každé druhé scény, přičemž vybrané – naprosto vážně míněné – sekvence z tohoto ranku jsou téměř k smíchu (Smithův monolog na téma „zotročen, ale nikdy nezlomen“, na který se hláška nejmenovaného německého teroristy, obsazujícího japonské mrakodrapy, „touching, cowboy, touching“ hodí jako máloco), Ogg, alias šílený Trevor z Kanady, tady má bohužel pouze miniroličku v úvodu, k hlavní postavě (natož ke komukoliv jinému) si divák během děje nevybuduje žádný vztah (minimálně na mně film po emocionální stránce vůbec nefungoval), nijak zvlášť propracovaný survival se naneštěstí také nekoná a celý průběh útěku a pronásledování skrze močály probíhá stále podle stejné šablony (Smith se někam dostane, chvíli tam pobude a pokračuje zase dál, zatímco Foster je s ledovým klidem neustále o krok pozadu, aby se v závěru jako deus ex machina zjevil Smithovi hned za jeho zády), poslední půlhodina je jakoby z úplně jiného filmu a působí jako nadbytečný doslov, o který se ale nikdo neprosil (a kromě toho natahuje už tak dlouhou stopáž), i ta jedna trochu povedenější sekvence z pohledu divákovy citové angažovanosti (nalezení dítěte v rozpadlém domě) je tvůrci zabita hned v zárodku a konečně zvolený audiovizuál divákovi v tom, na co by se měl v obraze v ten který moment soustředit, moc nepomáhá.
Samotná historka, respektive skutečná událost, má rozhodně nemalý dramatický/inspirující/přesahový potenciál, byť je ve své podstatě velmi prostá (zajetí, útěk, cibule, neslavně proslulé fotografování zbičovaných zad, návrat k rodině). Současně vybrat pro film velké a stále rezonující téma, ať už se jedná o cokoliv, není nic proti ničemu. Samo o sobě ale k výbornému filmu zdaleka nestačí. Pokud výsledek skončí jen jako jedna velká agitka na kdeco, od křesťanství, přes Smithovo „award of any kind, please“ herectví, až po banální varovný prst směrem ke společnosti („otroctví je špatné, víme?“), aniž by za ní byl strhující příběh s nulovým faktorem plíživě se dostavující nudy, tak už vůbec ne.
