Zbytečně dlouhá expozice (jmenuje se to celkem výmluvně; naprostá většina publika předpokládám ví, že je to pokračování filmu o krocení duchů a přesto dlouhé minuty trvá, než se hlavní zápletka o nahánění a chytání zmíněných duchů konečně rozjede), děcka jsou sice víceméně ok, ale o žádné tahouny filmu se, bohužel, nejedná a opisovat od jedničky by se nemuselo úplně, ale fakt úplně, ve všem (to nebylo na skladě nic jiného, než zase Gozer, zase psi-poskoci a zase maršmeloun?).
Naštěstí to vyvažuje Coon s Ruddem, kteří jsou fajn, slušná akce, díky dětským hercům náběh na atmosféru ala The Goonies nebo Stranger Things (přestože se film odehrává v současnosti), pochopitelně tuna nostalgie a v neposlední řadě finále s opravdu pěkně zapracovanými fan service prvky (v tomto ohledu měla Sony fakt silný konec 2021:-)) a citlivě zakomponovanou a nadto i dojemnou poctou zesnulému Ramisovi, ve kterém jdou plusové body strmě nahoru až do obou velice povedených potitulkovek (přičemž druhá z nich mile reflektuje Hudsonův vztah k frančíze jako celku:-).
Celkově tedy povedené pokračování a (na druhý pokus:-)) návrat ke značce, které těží zejména (zlý jazyk by možná řekl téměř výhradně) z napojení na původní film. Kdybych si ale mohl vybrat a další film mít s novými hrdiny nebo starou partou, pro postavy z Afterlife by to nedopadlo úplně dobře, což asi nebyl ze strany Sony úplně záměr. Pakliže tedy po katastrofickém „pokusu“ z 2016 nedospěli k závěru, že bez původních herců to do budoucna nepůjde. V takovém případě to zafungovalo na jedničku:-).
