Nová posila do režisérského klanu Cronenbergových se ve svém debutovém počinu nepouští do žádných sofistikovaných experimentů, naplněných satirou, sociálně-politickým komentářem a alegorií na současnou společnost, jak to má ve zvyku zbytek rodiny, namísto toho natočila jednoduchou žánrovku bez výraznějších ambicí o nějaký myšlenkový přesah, byť zabalenou v povědomém “rodinném” hávu pro lidstvo neutěšené vize blízké budoucnosti.
Cronenberg vsadila na komorní konverzační záležitost o několika málo hercích a jedné a půl lokaci, přičemž divadelní pojetí křičí z každé scény filmu, ale podobná historka žádné výpravné scenérie, nákladné efekty a početné zástupy statistů nepotřebuje, to podstatné je příběh a postavy. A zatímco charaktery jsou relativně fajn (s výjimkou hereckého veterána Gallaghera nepříliš známý casting podává solidní výkon), po dějové stránce už to taková sláva bohužel není.
Originální premisa v úvodu filmu zajímavým způsobem rozestaví figurky na šachovnici, ale celý film se nakonec hraje podle předem známých pravidel (byť na nějaké překvapivé tahy v průběhu děje přece jen dojde) a slibně rozjetá psychologická rovina vyprávění ustupuje do pozadí ve prospěch polovičatého pokusu o rodinný battle royale s nepatrnou dávkou černého humoru, ve kterém se dostává ke slovu nelogické chování postav, respektive nahodilé střídání stran podle toho, jak to příběh zrovna vyžaduje v doprovodu nepříliš svižného tempa a stopového množství napětí.
