Téma diktatury, panující v 70s na opačném konci světa, nahlížené optikou komorního rodinného dramatu, ve kterém se v průběhu poměrně ambiciózní stopáže vlastně nic dramatického, natož násilného, nestane (a to včetně krátké mezihry ve vězení) a projevy všudypřítomného státního teroru jsou divákovi prezentovány jen zprostředkovaně na pozadí životní kroniky jedné rodiny. A přesto to funguje jak po stránce dramatu, tak po stránce historické výpovědi.
Což je zásluha jednak castingu, který podává vynikající herecké výkony (a to včetně dětského obsazení) v čele s Torres v hlavní roli a jednak umírněného režijního vedení Sallese, který diváka po většinu stopáže nezahlcuje nadměrnými dávkami citového vydírání nebo politické angažovanosti (scény výslechů a strádání ve vězení jsou natočeny stejně civilně jako zbytek filmu), přičemž v emotivním (dvojitém) závěru nechá vyniknout celý film pečlivě budovaný kontrast bezstarostného rodinného života a tvrdých represí vládnoucího režimu, které poznamenaly všechny členy rodiny.
Na druhou stranu by se zde našlo i pár nedostatků. Náhlý časový skok o čtvrt století později působí jako by se za těch uplynulých dvacet pět let nestalo vůbec nic podstatného (ať už v rámci případu nebo osudů postav), což na konci filmu vyvrátí závěrečný textový doslov, ve kterém o hlavní postavě, respektive o samotné tragické události, padne více zajímavých informací než v celém předchozím ději dohromady, s čímž souvisí příliš uvolněné tempo v kombinaci s nepříliš umírněnou stopáží (zkrácení filmu o půl hodiny by se na výsledném dojmu nijak negativně nepodepsalo).
