Indy je sice zpět, ale vidět ho není žádný med, o to více, když je to prý vážně naposled. Úspěšný recept “odcházení” z Logana se Mangoldovi bohužel zopakovat nepodařilo a výsledkem je “not great, not terrible” podívaná s pár světlými okamžiky, na kterou si za rok stěží vzpomenu. Na trilogii pětka samozřejmě nemá ani náhodou, srovnání se čtyřkou už je trochu složitější, protože ta má svých vlastních problémů dost (po skvělé hodině děje jde celý film do (digi) háje a mimozemské finále tomu dodává korunu) a něco je lepší tam (záporák, akce), něco zase tady (MacGuffin, dramaturgie děje) a něco vychází tak nějak na stejno (přemíra cgi, zbytečné vedlejší postavy, rozpačité finále), ale celkově se čtyřka před pětku na body dostane. Smutný to konec pro jednu z nejikoničtějších postav v celé kinematografii.
Tím nejdůležitějším na filmu je pochopitelně účast Forda. A ten je starý, unavený (nebo tak alespoň celý film působí), docházejí mu síly a je to na něm vidět v podstatě v každé scéně. Taková je zkrátka realita. Roky se zbytečně prohospodařily bezvýslednými debatami o tom “pravém” scénáři a nekonečným laděním harmonogramu jednotlivých aktérů a na další zářez nejslavnějšího archeologa/pedagoga/vykradače hrobů na světě došlo až nyní, tj. v době, kdy je už pozdě na to excelovat v bitkách jeden na jednoho, visení nad propastí a skákání, padání, utíkání odněkud někam. Přesto v rámci možností odvádí Ford (s nemalou pomocí trikařů a kaskadérů) maximum a pokud na filmu něco nefunguje (a není toho zrovna málo), nepadá vina na jeho bedra.
Nechápavé kroucení hlavou nad tím, zda tohle byl opravdu ten nejlepší možný scénář, který se po dlouhých letech podařilo dát konečně dohromady, totiž po čtyřce bohužel plynule pokračuje i v pětce. Nechybí tady sice tradiční propriety série typu obrazného cestování po mapě, dostaveníčka s nebezpečnou zvířenou (s bonusem navíc v podobě podvodních scén, které se v sérii objevují vůbec poprvé), střídání exotických lokací, průzkumu podzemních kobek, honičky jakýmsi obskurním dopravním prostředkem, citací z předchozích dílů a samozřejmě MacGuffina aneb mýtického artefaktu, který v nesprávných rukou dokáže (nepěkně) změnit svět, ale vše ostatní už není žádná velká sláva.
Rozumím tvůrčímu záměru ukázat, že do posledního dobrodružství se Indy dostal proti své vůli a tím pádem se celý děj nemusí točit jen okolo něj (tj. Ford toho na place nemusí tolik předvést), ale Waller-Bridge v průběhu filmu přebírá otěže příběhu až moc často a Ford se při tom posílá na pomyslnou střídačku na moc dlouho. Mikkelsen je pak překvapivě nevýrazný vzhledem k jeho “záporácké” reputaci. Škoda, že se více prostoru nenašlo pro Banderase. Dost prostoru se naopak dostalo dětskému sidekicku ženského sidekicka (asistenti asistentů se z placu “propracovali” až do filmu:-)), což je naprosto zbytečná postava, která jen (ne moc zdařile) kopíruje koncept ze dvojky a kdyby ve filmu vůbec nebyla, nic by se nestalo. Totéž platí i pro vládní afro agentku, jejíž jediným účelem v ději je ukázat zmíněné afro a pak už jen schytat kulku s překvapivým výrazem ve tváři.
Finále filmu je pak znovu kapitola sama pro sebe. Po mimozemšťanech ve čtyřce asi bylo povoleno přijít v pětce s prakticky čímkoliv, ale prapodivná časově-cestovatelská vsuvka působí jako z úplně jiného filmu, včetně totálně wtf chování hlavní postavy tamtéž. Naštěstí tvůrci na poslední chvíli zatáhli za ruční brzdu ve smířlivě sentimentálním závěru (palec nahoru, že se podařilo Allen na těch pár minut ukecat k účasti). Plus jak se dalo čekat, persona no grata LaBeouf je ve filmu odbyt jedním krátkým dialogem (vysvětlení jeho absence v ději alespoň dává smysl a dokonce se s ním pracuje).
Samotné akční scény jsou takový současný blockbusterový standard (tzn. neurazí, nenadchnou), digi bordel je tady na každém kroku (od voskových figurín v Rouge One ale přece jen trikaři ušli kus cesty a obávaný digi facelift Forda v druhoválečném prologu dopadl vcelku dobře), nějaká v budoucnu ikonická scéna nikde a chybí i hravost, nadhled a šarm, čímž se série vždy pyšnila. Tempu filmu pak rozhodně neprospívá nadměrná stopáž. Alespoň Williamsův OST, zhusta citující témata z předchozích dílů, zní ve filmu znatelně lépe než na samostatný poslech. S podobným scénářem a omezeními, plynoucími z Fordova stáří a kondice, by zřejmě žádný zázrak nesvedl ani Spielberg, ale na to se historie ptát nebude. Mangold zkrátka dodal “příliš málo, příliš pozdě” a i čestná prohra je pořád prohra.
