Jak se kreativně postavit ke studiem/publikem požadovanému pokračování filmu, v němž jeho tvůrce sdělil divákům vše, co na konto daného tématu sdělit chtěl? Může se vydat osvědčenou cestou „více téhož“ a natočit v podstatě kopii jedničky. Nebo to zkusí pojmout úplně jinak a prostřednictvím dvojky si zahraje se studiem i diváky ruskou ruletu, aby vyzkoušel, která strana odpadne jako první:-). Já jsem měl v průběhu filmu několikrát namále, ale zůstal jsem ve hře až do konce. Přes všechny výtky níže jsem se v průběhu filmu nenudil (především z důvodu očekávání toho, kam tím vším Philips vlastně směřuje), ale opakovat tenhle rozstřel bych úplně nechtěl.
Úvodní animovaná sekvence ve stylu klasických cartoonových grotesek je takovým všeříkajícím lakmusem celého filmu – originální nápad, který ale není podán dostatečně zajímavě (natož zábavně) a ve výsledku vlastně nikam nevede. A podobným způsobem je pojat i zbytek filmu. Zpětně se vůbec nedivím tomu přinejlepším rezervovanému diváckému přijetí. Když odhlédnu od faktu, že cílovka dostala něco jiného než si přála, což nepotěší tak nějak z principu, tak Phillips nejde řadovému publiku na ruku prakticky v žádném ohledu, vyjma hereckých výkonů dvojice Phoenix a Gaga. Být to epizoda seriálu o Jokerovi, tak by to skončilo jako takový netradiční kreativní experiment (jinými slovy nepodstatný filler:-)) uprostřed sezóny, na který by se obratem zapomnělo.
Tvůrčí vyprázdněnost se ve filmu projevuje na každém kroku. Zdlouhavá expozice (než se děj přesune z blázince do soudní síně) divákovi nesdělí nic podstatného, protože jen navazuje na to, co už zná z jedničky (Joker je blázen, který žije ve vlastní realitě), aniž by k tomu dodala něco nového. Během soudního přelíčení se zase jen připomínají události, které se odehrály v jedničce, žádná z postav se nedočká jakéhokoliv charakterového vývoje a nebýt finálové „kameňákové“ tečky, příběhové status quo mezi úvodními a závěrečnými titulky by bylo téměř dokonalé. Celá příběhová linka s postavou HQ vyšumí úplně do ztracena a kdyby ve filmu vůbec nebyla (a Joker by projektoval své představy do kohokoliv jiného), vlastně by se nic nestalo. Dějově se film zkrátka točí od začátku do konce v kruhu, což v kombinaci s pomalým tempem a přepálenou stopáží představuje náročnou zkoušku divácké pozornosti.
A jak dopadlo Phillipsovo eso v rukávu, aneb hvězdy tančí a zpívají? Bez několika zakopnuti a pádů na parket se to bohužel neobešlo. Muzikálová složka sama o sobě by nemusela být krokem mimo, jak ukazuje napůl realistická a napůl imaginární sekvence u soudu, která plynule přechází do hudebního čísla (takových nápaditých tranzicí je ve filmu bohužel pramálo). To by ji ovšem musel Phillips pojmout jako taneční scénu se schody v jedničce, tj. divácky snadno pochopitelnou hudební manifestaci zásadních mentálních přerodů hlavní postavy za doprovodu nějaké klasiky ze 70s nebo 80s. Phillips namísto toho vytáhl z archívu zaprášené hity z dob dávno minulých a celý film jimi variuje stále totéž narativní téma (Joker je psychicky na dně a sní o zářné budoucnosti s HQ), přičemž jejich vliv na vývoj děje je minimální (kdyby jich ve filmu bylo dvakrát více nebo dvakrát méně by vyšlo nastejno).
P.S. Mírně nad průměr to táhnou fakt jen Phoenix a Gaga svými výbornými hereckými výkony.
P.P.S. Nad rozpočtem filmu zůstává rozum stát, protože dvojka paradoxně působí ještě komornějším dojmem než násobně lacinější jednička. Několik establishing shotů na město a dálnici mezi soudem a blázincem, pár záběrů na vězeňském dvoře, jedna exteriérová ulice, jedna (pár vteřinová) triková sekvence, jinak samé stísněné interiéry.
