Zpětně kudos autorovi traileru, kterému se podařilo umně zamaskovat, že namísto krimi thrilleru ve skutečnosti Perkins natočil paranormální horor (akorát bez toho, že by dokázal diváka něčím vystrašit:-)). Podobné míchání žánrů málokdy dopadá dobře, jelikož je k němu potřeba opravdu schopný tvůrce. A jak se ukázalo, tím Perkins bohužel není.
Přitom to začíná tak slibně. Detektivní procedurální pátrání v kombinaci s pomalým tempem vyprávění je fajn, nechybějí osvědčené žánrové vzorce (šifrované vzkazy pachatele určené policii, obvyklý tým ve složení nadějný nováček a ostřílený nadřízený, prohlídka místa činu zásadně ve tmě s ručními svítilnami:-), atd.), pár decentních lekaček na těch správných místech a tajemstvím obestřené flashbacky, které posilují zvláštní atmosféru filmu na pomezí reality a psycho tripu.
Poměrně záhy se ovšem ukáže, že příběh je Perkinsem podáván zkratkovitě až zmateně (jako by z filmu vypadlo plno propojujících scén), což sice pomáhá surrealistické atmosféře filmu, ale jednak se tím odhaluje nelogické chování postav (osobní vztah s pachatelem bude lepší ponechat v tajnosti, stejné datum narození jako mají oběti je náhoda, zapojení vlastního rodiče do případu prošetříme jindy, atd.) a jednak tím trpí hlavní postava jako taková (Monroe v hlavní roli hraje podivně apatickou a nečitelnou postavu, u které její myšlenkové pochody zůstávají po většinu času záhadou).
Navíc strašidelné scény ani trochu nefungují, protože se během nich buď vůbec nic nestane, nebo v nich vystupuje Cage (prapodivný make-up získává body za originalitu, ale jinak nehraje ve filmu žádnou roli), což ve výsledku vyjde na stejno. Jelikož pokud na někoho Cage v jeho trademarkové poloze šíleného psychopata (aneb “Cage rage”:-)) stále ještě funguje, tak já to bohužel nejsem a jeho afektované herecké kreace už pár let vnímám někde na hranici směšnosti a trapnosti.
A pak je tady závěrečný plot twist, spojený s přepnutím filmu do jiného žánru. Ani by tak nevadilo, že divákovi, lačnícímu po poctivé manhunt pátračce, naservíruje Perkins paranormální pointu jako z nějakého laciného hororového béčka. Potíž je v tom, že to provede polopatickou vysvětlovačkou, kterou následuje klimax nedávající příliš smysl (pozveme hlavní postavu na naší narozeninovou párty, určitě se nepokusí náš zlovolný plán nějak překazit a někoho z rodiny zachránit).
