Film docela nadbytečně míchá dohromady hned dvě závažná společenská témata (ačkoliv je očividné, které z nich mělo u tvůrců jasnou prioritu a které se k němu z kdoví jakých důvodu doplnilo tak nějak navíc), přitom jak motiv znásilnění, tak středoškolské střelby a všechny související záležitosti (trauma, deprese, viktimizace, konfrontace obětí s pachateli, narušené sociální vztahy, vylíčení kauzy v médiích, atd.) by samy o sobě vystačily na solidní, hutné drama, které by dokázalo rozvést jednotlivé příběhové linky pěkně do hloubky.
Nejen, že na to tady, s ohledem na stopáž a dvojici motivů, není prostor, ale vlastní řešení, se kterými tvůrci přicházejí, jsou veskrze banální a k oběma tématům nepřinášejí vůbec nic nového. Samotná zápletka je značně předvídatelná a v podstatě všechno, co diváka napadne, že se asi postupem času stane, se opravdu stane a to bohužel aniž by se k tomu, ze strany tvůrců, přidalo cokoliv navíc, nebo to bylo pojato jakkoliv jinak, než se člověk dozví během lekce tvůrčího psaní pro začátečníky. Těžko soudit, zda jdou uvedené neduhy na vrub klasické bolesti filmových adaptací, tj. faktoru „ztraceno v překladu“, kdy je knižní předloha po příběhové stránce osekána na naprostý základ, ale vzhledem k tomu, že scénář si autorka – debutantka – psala sama, žádné polehčující okolnosti se tady nekonají.
V případě závěru, krom toho, že postrádá nějakou zásadní emocionální katarzi (dojde na setkání oběti s pachatelem, obě strany si vymění stanoviska, pachatel se dozná, oběť odchází s diktafonem nahraným rozhovorem, mise splněna), jsem pak trochu znejistěl, zda je tvůrci míněn jako návod pro skutečné oběti („publikuj článek v prestižním periodiku a poskytni rozhovor v celoplošné tv – uleví se Ti a ještě za to dostaneš prachy“), nebo jej jen mylně interpretuji.
P.S. Kunis v hlavní roli překvapivě hodně fajn a asi hlavní důvod, proč film vůbec vidět.
