Mission: Impossible 1 – 6

De Palmův stavební kámen série, který položil základy všem navazujícím dílům, od hlavního highlightu každého filmu, tj. heist misi odněkud něco ukrást, přes soustředění se na Cruise jako hlavní postavu (oproti konceptu týmové práce a specializace jednotlivých postav v originální sérii i jejím pokračování), po spektakulární akční sekvence (zde při zpětném pohledu a všem, co následovalo, vcelku umírněná etuda s rychlovlakem a helikoptérou v tunelu), k němuž se režiséři pokračování odkazují dodnes jak koncepčně, tak přímo (postavou White Widow v Rouge Nation a Kittridge v Dead Reckoning Part 1&2), s neselhávajícím Rhamesem, nekompromisním Renem a svatokrádeží v podobě Phelpse, přetvořeného zde na hlavního záporáka.

Woova (jak v rozhovorech sám uváděl) romance mezi špiónem a zlodějkou, dovedně maskovaná za obyčejný akčňák, s extra jednoduchým (jakožto přímý důsledek kritiky na komplikovanost děje u jedničky) a k tomu na place průběžně přepisovaným scénářem, nevýrazným Scottem jako hlavním záporákem, explozivním a v podstatě kompletně improvizovaným finále, dávajícím vzpomenout na Wooovu slavnou „heroic bloodshed“ éru (a poprvé představující kombinaci Hunt & motorka, plus poprvé a naposledy Hunta v režimu střelby obouruč), úžasným Zimmerovým OST, který patří k jednomu z jeho nejlepších, nepostradatelnými holubicemi ve slow motion a překrásnou Newton, u které divák nemá problém uvěřit, že Huntovi úplně zamotala hlavu.

Abramsova kopírka (kteroužto metodu si následně značně oblíbil) libovolné epizody Aliasu od rozpůlení finále na dvě scény a vložení první části do úvodu filmu (protože napětí), přes použití nicneříkajícího MacGuffina (zde namísto Rambaldiho rádobyvtipný „Rabbit’s Foot“), na čemž série do té doby a naštěstí už nikdy potom nestála, po vtipného techguy poskoka (zde namísto Flinkmana podobně snaživý Benji), se skvělým a neústupným Hoffmanem jako hlavním záporákem, sympatickou Monaghan v roli nového Huntova romantického zájmu, středobodem celé série, totiž ústředním heistem, vyřešeným dvěma střihy (Hunt se dostává na střechu / Hunt skáče s padákem z budovy), nejslabším finále ze všech filmů a velkým přínosem do série v podobě postavy Pegga.

Birdův návrat značky na výsluní jak po finanční, tak kvalitativní stránce, který znamenal definitivní přerod série ke konceptu „velké akční atrakce propojené nějakou tou dějovou linkou“ (přičemž do té doby to bylo naopak), častokrát v podobě šílené eskamotérské sekvence, při které se Cruise odmítá zastupovat kaskadérem a pojišťovny začínají kolabovat (a shodou okolností dorazivší ve stejném roce, ve kterém na stejný koncept naskočila svým pátým dílem série Fast And Furious), s představením Rennera jakožto potenciální Cruiseovy náhrady (což nakonec tak úplně nevyšlo), kancelářskou krysou Peggem chvályhodně „povýšeným“ na regulérního členu týmu, šikovnou Patton jakožto osvěžujícím ženským elementem a skvělým Nyqvistem v roli šíleného hlavního záporáka.

McQuarrieho špionážní pecka a (prozatím) kvalitativní vrchol celé série, ve které funguje na jedničku úplně všechno od zapeklité zápletky, která svým stylem „kdo je s kým a proti komu“ připomene dějovou spletitost jedničky a přinášející s sebou úžasnou (a zprvu tajemnou) novou posilu Ferguson a bohužel naposledy také Rennera, přes parádně chladnokrevného hlavního záporáka Harrise a vzájemný soutěživý vztah s Huntem, v jehož rámci se oba průběžně přetahují o to, kdo z nich je chytřejší, po skvělé akční sekvence (dostaveníčko v opeře snad ani nešlo natočit lépe, plus návrat kombinace Hunt & motorka se po letech náramně povedl) a sice trochu umírněné, ale velice chytré finále, které krásně zrcadlí začátek filmu (Hunt v závěru naloží s Lanem úplně stejně, jako Lane s Huntem v úvodu).

McQuarrieho pokračování v krasojízdě po stránce kvality a tentokrát i zcela zaslouženě financí (prozatím nejvyšší tržby vůbec), ve kterém akční sekvence v sérii dosáhly (alespoň do této doby) svého vrcholu jak z pohledu technické realizace, tak divácké imerze (halo seskok, honička v ulicích i bitka na toaletách jsou fakt neuvěřitelné), ve srovnání s Rouge Nation s malinko slabší dějovou linkou, která zde zastupuje opravdu jen pojítko mezi jednotlivými akčními highlighty a s malinko slabším hlavním záporákem Cavillem (což trochu nepochopitelně propálil už trailer, takže na překvapení až ve filmu, bohužel, nedošlo) a naštěstí neselhávající Ferguson a se strhujícím helikoptérovým finále, u kterého má divák pocit, že už snad nepůjde ničím překonat (přičemž věřím, že v rozlučkovém dvojdíle všechny McQuarrie přesvědčí o opaku).