Může být tříhodinové politické drama, sestávající od začátku do konce jen z dialogových scén, strhujícím diváckým zážitkem? Může, pokud jej má na svědomí blahé paměti Stone … nebo nyní Nolan. Letošní souboj titánů mezi Nolanem a Villeneuvem o nejlepší “ambiciózní” blockbusterový spektákl tohoto roku první jmenovaný zahajuje s velkým přehledem. Mistr potvrzuje svou pozici režiséra z kategorie žánrových chameleonů (typu Spielberga nebo Kubricka) a svým epickým dobovým biopicem rozšiřuje svou filmografii o další výkladní skříň daného žánru.
Nolan tady dokazuje, že tříhodinová stopáž není absolutně žádný problém, pokud je film nositelem vynikajících kvalit. Řemeslné zpracování je pochopitelně par excellence (čekal někdo něco jiného:-)?), přičemž především van Hoytema a Göransson odvádí špičkovou práci (dtto). Hvězdami nabitému castingu prakticky nelze nic vytknout, zejména trojice Murphy, Blunt a Downey Jr. tady předvádí herecký koncert a doufám, že se to napřesrok u někoho z nich neobejde bez dojaté děkovačky na pódiu. Zlatý plutoniový hřeb večera pak opravdu stojí za to jak z audiovizuálního, tak kreativního hlediska (pomyslně rozdělit celou sekvenci pomocí zpoždění zvuku vůči obrazu na dvě odlišné části je geniální tah jak zdůraznit sílu okamžiku).
Jistá překvapení se dějí v oblasti scénáře. O principu fungování jaderných zbraní se toho divák moc nedozví, stejně tak vyobrazení samotné konstrukce bomby je omezeno na nejnutnější minimum. S ohledem na výběr tématu jsem předpokládal, že se Nolan bude ve filmu věnovat zejména psychologické rovině a zkoumáním nitra ústřední postavy stráví většinu stopáže, protože kromě faktu, že Oppenheimer byl geniální vědec a stál za vývojem a otestováním atomové bomby, na něm nic moc dalšího filmařsky atraktivního není. Podobných “přemýšlivých” scén, odhalujících Oppenheimery myšlenkové pochody, motivy, hranice morálky a svědomí, atd., je ve filmu překvapivě málo a Nolan se namísto toho věnuje úplně jiným “přízemnějším” věcem.
Atmosférou i celkovým stylem (všudypřítomná paranoia, politické intriky, byrokracie státního aparátu, vyšetřovací výbory, záplava skutečných historických postav a ještě větší záplava dialogových výměn:-)) tak má Nolanův nejnovější počin hodně blízko ke Stoneově Nixonovi (při vzpomínce na sérii The Untold History natočit to celé černobíle, přidat dávku konspirace/kontroverze, nezapomenout na patřičný left-wing komentář a další typická “uvědomělá” stoneovka je na světě:-)). Stran povinných lekcí z historie jsem tipoval, že vlastní otestování síly atomového štěpení v praxi Nolan odbyde pouze telegraficky (aby hlavním highlightem filmu zůstal proklamovaný test), což se také stalo. Kvituji zmínku o letecké bombardovací kampani, zasypávající města tunami zápalných bomb na denní bázi, která svržení dvojice atomovek zasazuje do patřičného historického kontextu.
Jinak je ovšem vše při starém. Po experimentu jménem Tenet, ve kterém byly postavy jen figurkami na šachovnici, se Nolan vrací zpět k formátu “postavy mají nějaký charakter, emoce a minulost, což formuje jejich vzájemné vztahy”. Stejně tak nechybí tradiční poznávací znak v podobě nechronologické struktury vyprávění (bude ještě někdy točit jinak:-)?), která se dramaticky nebo emocionálně zúročí až na samotném konci filmu. Rámování celého příběhu hned dvojicí poválečných stání před vyšetřovací komisí pak pomáhá Nolanovi dodat filmu určitou katarzi, umocněnou “prorockým” proslovem v úplném závěru. Celkově parádní podívaná a mistrův návrat na vrchol:-).
P. S. Moje premiérová návštěva TDL sálu Cinestaru v OVě a jako nasadit stejnou cenu jako konkurence v IMAXu (kde je divácký zážitek úplně někde jinde) jen za kožené sedačky a wannabe ambilight show, která mě celý film tak akorát vytrhávala z koncentrace, tedy wow. Aneb jak odradit lidi od chození do kina snadno a rychle:-(.
