Na papíře zněl nápad natočit prequel 13 let starého filmu s dítětem v hlavní roli se stejnou herečkou tamtéž dost absurdně, ale kombinace použití digitálního de-agingu, make-upu a dětských body doubleů odvádí překvapivě hodně dobrou práci (skoro bych věřil, že film opravdu vznikl krátce po jedničce) a je to ten nejmenší problém filmu.
Když pominu tak trochu podivný podtitul (k jehož reálnému uskutečnění dojde po pár minutách filmu:-)), tak s ohledem na prequel to začíná už samotným titulem, který úspěšně eliminuje divákovu obavu o ostatní členy rodiny, aneb jak to asi tak s nimi může na konci filmu dopadnout, aby titul nabyl svého naplnění a dvojka skončila tam, kde jednička startuje:-)? Tvůrci sice jen neparafrázují syžet původního filmu od začátku do konce a uprostřed děje přispěchají s vcelku zásadním twistem, ale právě kvůli němu je první polovina filmu stran nejrůznějších eskapád Esther směrem ke své rodince trochu „nevyužitá“ – zvláště při srovnání s obětíplným prologem (protože se ostatním postavám do uvedeného twistu nesmí nic stát), zatímco u druhé poloviny filmu nastupuje problém „Komu z těch magorů vůbec fandit a proč vlastně?“. Zatímco třeba u dvojky Don’t Breathe jsem podobný „character switch“ akceptoval, protože charismatický Lang a chvályhodný motiv záchrany malé holky, tady je na jedné straně postava, u které je předem jasné, že přežije ať ne/udělá cokoliv a na druhé straně postavy, u kterých je předem jasné, že ne a (skoro) všichni jsou to oportunističtí psychopati.
Nahoru to jednoznačně táhne stále skvělá Fuhrman, Stiles se také docela předvede, atmosféra je hodně slušná a pár povedených scén typu „kdo vaří komu a co“ se tady také najde, plus zmíněný (z mého pohledu trochu problematický) twist, když už nic jiného, tak přináší jistou dávku „osvěžení“ a film se díky němu vyhnul tradičnímu prokletí hororových pokračování, tj. „more of the same“. Po těch letech a výměně na režisérské i scenáristické stoličce oproti jedničce asi nešlo doufat v o moc lepší výsledek.
