Jubilejní desáté vystoupení a podeváté to samé představení stále dokola. Dopadlo to o něco lépe než minule s podivným pokusem o reboot bez Bella, zato s Rockem, ale to podstatné se ani tentokrát nezměnilo, tj. další generický low cost sequel v řadě, díky kterému může nekonečné ždímání značky dál vesele pokračovat.
Jednička měla jednoduchý, ale originální nápad, nečekaný plot twist v závěru, ale především stála na zajímavém příběhu, nikoliv pouze na pastech a likvidaci anonymních (povětšinou zaměnitelných) panáků jako na běžícím páse. Od dvojky dál (tzn. včetně desítky) se už jen recykluje jedna a ta samá šablona. Modus operandi téhle série je tak stále stejný, tj. v každém díle jde jen o tři věci. Jak moc prostoru ve filmu dostane otec zakladatel Bell, jak moc nápadité/bizarní pasti čekají na partičku postav a jak moc překombinovaná zápletka (s „šokujícími“ zvraty, aneb která oběť se zase ukáže být (spolu)pachatelem celé šarády) propojí jednotlivé „testy“?
Bell je tentokrát hlavní postavou a svým charismatem táhne celý film nahoru (sázka na jeho opětovné angažování se tak tvůrcům vyplatila). Pasti jsou stran efektní brutality takový neurážející standard (nic moc originálního, ale svůj účel plní). Příběh je relativně přímočarý (složité vymýšlení motivací a odhalování temných minulostí postav se tady naštěstí nekoná). Dolů naopak film táhne zbytečně dlouhá expozice, předvídatelný zvrat, týkající se „povinného“ odhalení skutečné identity jedné z postavy, který je zřejmý od úplného počátku a především fakt, že se jedná o prequel, tudíž je předem jasné, které postavy se ne/dožijí konce titulků.
