Co se stane, pokud se tvůrci rozhodnou do svého filmu vložit nějaký, ideálně nečekaný a pokud možno vydařený, plot twist? Divák je příjemně překvapen/šokován/pobaven a filmu to pomůže získat v jeho očích nemalé plusové body. Co se stane, pokud se tvůrci rozhodnou do svého filmu vložit hned několik plot twistů najednou? Divák je otráven/otupen/znuděn a nevěří tvůrcům, respektive jednotlivým postavám, v průběhu děje ani nos mezi očima, protože od každé další události v příběhu automaticky předem očekává opět nějaký podraz/kličku/zástěrku. Což má následně ten neblahý efekt, že častokrát ne/záměrně odhadne, v čem bude další podraz/klička/zástěrka spočívat.
Toto zlodějské krimi drama je přesně takový příklad překombinovaného scénáristického cvičení, ve kterém divákův zájem během sledování filmu pomalu ale jistě opadává s tím, jak dochází k postupnému odškrtávání dalších a dalších položek ze seznamu potenciálních dějových zvratů, častokrát na úkor uvěřitelnosti a nebo příběhové logiky. Zkrátka méně někdy znamená více a v tomto případě se to znovu potvrdilo.
Na poli celovečerního filmu debutující Caron si přitom se svou historkou o jednom (jak už to tak bývá) jednoduchém, ale důmyslném, plánu, jak rychle a bezbolestně přijít k velkým penězům, který se ovšem (jak už to tak bývá) velice záhy dramaticky zkomplikuje, zpočátku nevede vůbec špatně. Nechronologický způsob vyprávění poskytuje Caronovi prostor, jak neodkrýt hned zkraje všechny své karty a po určitou dobu se mu tak daří držet diváka v napětí a nejistotě, co se bude odehrávat dále a jakou roli v příběhu hraje ta která postava. Nicméně relativně brzy se ukáže, jaký plán mají jednotlivé postavy vůči sobě navzájem a co je podstatnější a ne-až-tak-pozitivní, jaký plán má Caron vůči svým divákům. Nejpozději v okamžiku, kdy se divákovi vyjeví, kdo je/není čí syn, což se stane někdy uprostřed filmu, je víceméně jasné, kdo je/bude s kým proti komu a kam a jak se bude zbývající děj filmu odvíjet. A také že ano, respektive minimálně mně se konec filmu podařilo tipnout zcela přesně. Nejen to, charakter téměř každé postavy, která v příběhu vystupuje, lze odhadnout okamžitě poté, co se daná postava objeví na scéně (postava působící jako kladná je kladná, postava působící jako záporná je záporná, atd.) a k prakticky žádným omylům ze strany diváka při tom nedojde.
Hrátky s kamerou nebo střihem, barevná nebo jiná stylizace, paranoidní nebo naopak pohodová atmosféra, rozdělení obrazu pro souběžně probíhající děj, sofistikované dialogy, nepředvídatelný děj a s tím související absence příběhových a charakterových klišé, zapamatování hodný OST, netradiční kostýmy a výprava, nečitelné postavy (u kterých není hned na začátku filmu divákovi jasné, jak se vyprofilují na jeho konci), nebo – když už jsme u těch plot twistů – opravdu překvapivé finále, tj. filmařské atributy tolik typické pro podobné zlodějské krimi záležitosti a zvláště pak pro nejzdařilejší zástupce daného žánru. Na nic z toho tady divák, bohužel, nenarazí a přitom se použití zmíněných dějotvorných a stylotvorných prvků přímo nabízelo. Stran obsazení se taktéž výhradně pozitivní zprávy nekonají. Na herecké veterány Lithgowa a Moore v rolích pragmatického miliardáře a jeho ambiciózní, toho času, přítelkyně a pokud možno zanedlouho (truchlící) manželky, je sice tradičně spoleh, ovšem se Stanem jakožto zdejším všehoschopným manipulátorem je to už poněkud horší a ústřední partnerský pár Smith a Middleton, zastávající tady úlohu naivních, ale přizpůsobivých, pěšáků, je na tom pak ještě o něco hůře, přičemž zejména o míře jejich charismatu lze značně polemizovat.
Celkově jde o poměrně slušné řemeslo, které určitě neurazí, ale současně také ani příliš nenadchne. S danou premisou šlo rozhodně rozehrát mnohem zajímavější a zábavnější hru, bohužel Caron byl proti a předvedl jen obstojný standard a to je vše. Označení promarněný potenciál tady tudíž platí přímo dokonale a nezbývá, než si trochu smutně představovat, jak by podobnou látku dokázal na místě nováčka Carona uchopit někdo mnohem zkušenější a mnohem schopnější.
