Za prvé originální nápad zkombinovat upíří horor s gangsterkou, muzikálem a sociálním dramatem, zasazeným do období prohibice/hospodářské krize. Za druhé parádní produkční hodnoty od kamery a hudby, přes výpravu a kostýmy, až po masky a triky (nadstandardní rozpočet na podobnou žánrovku je na filmu poznat). A za třetí (bohužel) koncepční a dramaturgický mišmaš na úrovni druhého Jokera (nekompromisní autorská vize, ale také zdlouhavá expozice, pomalé tempo, muzikálová čísla ze žánru mimo současný mainstream a přestřelená stopáž) s koncovkou ve stylu From Dusk Till Dawn a epilogem ze současnosti, který nastoluje zajímavější otázky než celý předchozí děj dohromady.
Coogler si ve své novince hraje s žánrovými pravidly a do své dobové historky o jedné upíry obklíčené putyce míchá spousty zajímavých témat (rodinná traumata, rasismus, segregace, náboženství, folklór, hudba jako prostředek pro vyjádření osobní/komunitní identity, prohibice, hospodářská krize a v neposlední řadě kontrast nadpřirozeného zla se špičatými zuby s lidským zlem s bílými kápěmi – super nápad, který je Cooglerem bohužel zahrán do outu) v doprovodu atmosféry starého dobrého dixielandu a obvyklých upířích klišé (česnek, dřevěné kůly, sluneční paprsky, atd.). Což by možná skvěle fungovalo … nebýt pokulhávající dramaturgie a přespříliš ambiciózní stopáže.
Jordan s těžkým jižanským přízvukem se hlavní dvojrole zhostil se ctí, ale obě postavy nejenže vypadají téměř totožně, ale i charakterově jsou na tom obdobně, takže je v mnoha scénách problém se orientovat v tom, o kterou z nich zrovna jde. Expozice, ve které se nic podstatného vyjma povinné představovačky postav nestane, je natažena na hodinu čistého času, tempo je přinejlepším vycházkové, hororová atmosféra nebo napětí se prakticky nekoná, bratrovražedný souboj byl nepochopitelně vykecán už v traileru, takže v tomhle směru na žádné překvapení ve filmu nedojde, i ten potenciálně vděčný motiv sourozeneckého pouta, narušeného změnou stran, je v ději vytěžen naprosto okrajově, přitom se okolo něj dal postavit celý film. A protože nejsem fanboy zvoleného hudebního žánru, tak sice dokážu ocenit řemeslnou stránku věci, ale víc než cokoliv jiného jsem při muzikálových vsuvkách kontroloval zbývající stopáž filmu.
P.S. Jediná scéna, která svým strhujícím provedením vystupuje z řady, je hromadná jam session sekvence, natočená na jeden záběr, ve které se prolínají ozvěny minulosti a budoucnosti. Škoda, že podobným stylem nebyl natočen celý film.
