Mollner tady zkouší něco velmi podobného jako nedávno předvedl Nash se svým In a Violent Nature, tj. použil zažitý žánrový koncept (respektive příběhové klišé), což v tomto případě znamená osvědčenou hru na pronásledování bezbranné oběti všehoschopným zabijákem a mírně změnil optiku, kterou je na danou historku nahlíženo. Jen pohled z první osoby vyměnil za nechronologickou strukturu vyprávění a z toho plynoucí více nebo méně očekávané dějové kličky. Stejně jako Nash ovšem při tom zapomněl, že kromě zmíněného trumfu by měl v ruce držet ještě pár dalších silných karet, kterými by dokázal upoutat divákovu pozornost.
Například tísnivou/nervózní atmosféru, postupně budované napětí (když už ne rovnou strach), dramaticky/emocionálně vypjaté situace, zábavnou příběhovou linku, nebo alespoň poctivou dávku gore. Mollner nic z toho bohužel nenabízí a tak jediná hra, kterou s divákem v průběhu celého filmu hraje, je prostinký příběh, rozkouskovaný na kapitoly, které jsou servírované v přeházeném pořadí, díky čemuž dojde v ději na pár zajímavých překvapení, s jistými náznaky jakéhosi sociálně-kritického komentáře ke genderovým rolím a povaze násilí ve společnosti (který je spíše k smíchu než k zamyšlení) jako bonusem navíc a po vzoru Nashe zakončený podobně nadbytečným road movie doslovem dojezdem. Sestříhat děj chronologicky a veškeré kouzlo filmu je pryč.
