V krátkém sledu dorazila další ritchieovka a tentokrát je to naštěstí radostnější podívaná než v případě nedávného výletu mezi špióny. Výsledkem je totiž poctivá testosteronem a patosem nabitá záležitost, dávající po nepříliš výrazném předchozím počinu vzpomenout na starého dobrého Ritchieho v jeho obvyklé (tj. nadstandardní) formě. Na první pohled to vypadá jako takové ty typické adaptace biografických knih (bývalých) vojáků z jejich působení v bojových operacích v Iráku nebo Afghánistánu, ve kterých se to jen hemží podlými protivníky z řad domorodců a sympatickými frajery z řad příslušníků ozbrojených sil, odolávajícími ohromné přesile. A ono tomu tak i na druhý pohled vlastně je, což s sebou přináší jistá pozitiva a jistá negativa.
S oblíbenými motivy podobných válečných žánrovek jako je chlapské přátelství, loajalita, nebo povinnost a čest (dluhy se mají splácet, víme:-)?) se tady pracuje dovedně. Akce je po většinu času hodně fajn (na několika místech potěší příhodně použitá ruční kamera), tempo je svižné a OST je přímo parádní. Ani po herecké stránce si není nač stěžovat. Gyllenhaal hraje výborně (podobné „hrdinné“ typy mu sedí), ale možná ještě o něco lepší výkon podává Salim (i díky tomu, že má ve filmu mnohem zajímavější a vděčnější postavu). Z pohledu příběhu, respektive dramaturgie, je to už mírně horší.
Nejzábavnější částí filmu je jeho úvod, který se nese v duchu „obyčejný den v životě vojáka, toho času na misi v Afghánistánu“, zakončený přepadem, po kterém se ústřední dvojice vydává na svou odyseu. Během cesty zpět na základnu uprostřed filmu se totiž vlastně nic až tak nebezpečného nebo alespoň zajímavého hlavním postavám nepřihodí, respektive předpokládal jsem, že si projdou násobně větším „očistcem“, což trochu snižuje váhu celého tohohle podniku, ale natočeno je to atraktivně, takže dejme tomu. Doposud veskrze kladné dojmy bohužel narušuje zbytek filmu se zachraňováním tlumočníka, který je překvapivě odbytý dějově i realizačně, jako by daná část byla ve filmu čistě jen z povinnosti a Ritchie chtěl mít hlavně všechno co nejrychleji za sebou.
Nejen to, celá záchranná mise v závěru působí jako z úplně jiného (a bohužel mnohem horšího) filmu. Ritchie se sice dokáže udržet na uzdě až do konce a akce v jeho podání není zdaleka tak přepálená a téměř až na hraně parodie jako je tomu třeba v případě Baye, ale ten kontrast mezi veškerým předchozím dějem a závěrečnou čtvrt hodinou stran realistického přístupu je jasně rozpoznatelný. Z uvěřitelného survivalu se najednou přepne do regulérní hordy s nekonečnými zástupy protivníků, kteří padají jako kuželky a netrefí ani stodolu, ale srdnatě se ve vlnách dál a dál vrhají do náruče smrti, aby se následně vyrukovalo s tou nejtypičtější klišovitou záchranou na poslední chvíli jaká snad existuje (deus ex machina se tady jmenuje AC-130). Škoda rozpačitého finále, jinak by to byla pecka.
