Loni si fotřík Crowe vyzkoušel vymítače, letos to zkouší s posedlou obětí (tudíž nezbývá než si napřesrok zahrát přímo nějakého pupkatého démona a sbírka bude kompletní:-)) a bohužel s mnohem menším úspěchem. A „poděkovat“ za to může především Millerovi, protože jeho neotřelý pokus zkombinovat jakési psychologické drama s tradičním vymítačským hororem dopadl po všech stránkách mizerně.
Příběhová linka nabízí akorát jedno klišé za druhým (ztráta manželky, drogová závislost, problematický vztah s odcizenou dcerou a jak jinak než nějaké to těžké trauma z minulosti jako bonus navíc, tudíž zákonitě dojde i na vysvětlující flashbacky), přičemž jediný potenciálně zajímavý nápad s natáčením filmu ve filmu, pro změnu vykradený z trojky Screamu (což asi nebude náhoda, když producentem filmu je Williamson), je naprosto nevyužitý jak po stránce děje, tak z pohledu meta roviny vyprávění (narážka na „prokleté“ natáčení mnoha klasik hororového žánru a odehrání závěrečného souboje z fiktivního filmu i ve „skutečnosti“ a tím to končí).
Nesmí chybět pár laciných lekaček, ale práce s kamerou, střihem a hudbou pro navození napětí, strašidelné atmosféry a gradování tempa je pro Millera neznámým pojmem, takže výsledkem je stopové množství ve všech zmíněných kategoriích. O démonovi se divák kromě jména nedozví vůbec nic, bodycount dosahuje tragické bilance, Worthington se ve filmu objeví zhruba na pět minut a korunu všemu pak nasazuje vymítačské finále s legračně přehrávajícím Crowem a doslovnou vykrádačkou body switche z Exorcisty, které připomíná spíše ochotnické divadlo než mrazivý závěr nedostižného předobrazu. Plusové body si tak zaslouží jen Crowe, tedy pokud zrovna nepromlouvá směšným „démonickým“ hlasem, nepřirozeně neotáčí hlavou a nevznáší se ve vzduchu:-).
