Upřímně jsem před hraním trochu čekal, resp. těšil se, že se dvojka bude ještě více než jednička zaměřovat na lore toho fikčního světa (třeba další typy nepřátel s rat kingem v čele byl skvělý nápad, ale takových bylo ve hře nemnoho) a že nám tvůrci třeba odhalí, proč je Ellie imunní (aniž by ji zabili), že třeba Ellie vůbec není tak jedinečná a takových lidí je víc, že lze protilátku z Ellie, nebo obecně z těchto lidí přece jen extrahovat bez jejich likvidace nebo z opačného konce ze strany autorů ukázat no mercy politiku vůči charakterům a nechat Ellie (dobrovolně nebo ne) zabít, aby se ve výsledku ukázalo, že je sice imunní, ale protilátku nelze z určitého důvodu vyrobit, takže smůla, svět zůstane v prdeli a navíc je oběť Ellie zbytečná (resp. prokáže jen, že “tudy cesta nevede, přátelé”). Popřípadě to trochu otočit do konceptu I am legend a ukázat, že i nakažení jsou stále myslící, cítící bytosti (třeba ne jako celek, ale jen určité typy nepřátel dle fáze nákazy), postižení bohužel neukojitelnou pohnutkou houby uvnitř sebe sama, se kterou se snaží – marně – bojovat. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby právě Ellie byla sice imunní, ale nějakým způsobem s infekcí bojovala a bylo vidět, že svou imunitu nemá zadarmo, resp. může o ní postupem času v určité míře nebo zcela přijít. Možností je prostě spousta.
Namísto toho nám tvůrci přichystali relativně obyčejnou revenge flick storyline, která se může odehrávat v podstatě kdekoliv a kdykoliv bez velké návaznosti na daný svět, do kterého je zasazena. Resp. neobyčejnou, protože je unikátní v tom přístupu podat příběh z obou stran a tím relativizovat, co je dobré nebo špatné, protože záleží čistě na úhlu pohledu. Už jednička se snažila ukázat, že v tom světě dávno nejde o to, které postavy jsou “kladné” a které “záporné”, ale o jedinou věc – přežít za jakoukoliv cenu. Dvojka k tomu přidala klasickou formuli o tom, že násilí plodí jen další násilí, protože každá akce má svou reakci a dokud někdo nevystoupí z bludného kruhu, vzájemné násilí nikdy neskončí a že každé rozhodnutí má svou cenu (skvělý prvek “dotažení” pomsty do konce vlastně jen z “povinnosti” za cenu rozpadu rodiny), ale na rozdíl od jiných děl, které se věnují stejnému tématu, nabídla jedinečnou dvojí perspektivu, díky které dokáže hráč pochopit obě strany “konfliktu” a představit si, že za jiných okolností by mohly být Ellie s Abby spojenci nebo dokonce blízké osoby (v neromantickém slova smyslu).
Přesto, že v tom co dělal, byl druhý díl skvělý, stále doufám, že trojka se bude více věnovat hlubšímu prozkoumání světa (souběžně s očividnou osobní linkou, kdy se Ellie vydá hledat svou rodinu), protože ten má imho stále obrovský potenciál.
