Herní TLOU je výkladní skříní herní platformy PS, potažmo obecně Sony a svým celkově navýsost filmovým pojetím (tak jako všechny počiny studia Naughty Dog) si o adaptaci, ať už na poli filmu nebo série, vysloveně říkalo už v čase svého uvedení dekádu zpátky (a také se o tom od té doby hojně spekulovalo). Takže otázkou nebylo zda (vůbec), ale kdy (konečně). Trvalo to jen mrzkých deset let a volba padla na nejen poslední dobou oblíbenou formu mini-série.
Vzhledem k faktu, že v současné době se produkčními kvalitami, respektive rozpočty pro jednotlivé epizody, mohou série s blockbustery směle rovnat a naopak má epizodický formát oproti tomu celovečernímu výhodu násobně většího časového prostoru pro rozvedení postav a vztahů mezi nimi a samozřejmě i děje jako takového, to byla správná volba. Další trefou do černého byl fakt, že někoho v Sony napadlo spojit své síly s HBO, nechat Naughty Dog na projektu vydatně spolupracovat a především jej svěřit do rukou na jedné straně Mazina, stojícího za dechberoucí peckou Chernobyl a na druhé straně duchovního otce celé značky Druckmanna.
Stran klíčového prvku a totiž castingu ústřední dvojice to na papíře vypadalo všelijak, přece jen Baker a Johnson jsou jen jedni, a pokud Pascal obecně působil jako (když už jsme u toho Chernobylu:-)) „not great, not terrible“ varianta, pak Ramsey mnozí fanoušci předlohy považovali za vyložený omyl, případně rovnou za pohromu. V mém případě předem zafungovalo Mandalorianem poháněné fanouškovství, takže na Pascala jsem se hodně těšil a v rámci příprav na TLOU jsem loni záměrně zhlédl Catherine Called Birdy, abych Ramsey patřičně „prověřil“, přičemž výsledkem mé tehdejší „studie“ bylo poznání, že na to (adekvátně ztvárnit Ellie) bez problémů má, takže k TLOU jsem z tohoto pohledu přistupoval bez obav a po první epizodě mohu konstatovat, že naštěstí i v tomto ohledu se ukázalo, že výběrem Pascala a Ramsey šlo o více než šťastnou volbu tvůrců, protože má očekávání se potvrdila a oba hrají přímo skvěle. V první epizodě sice ještě neměli přespříliš společných scén, ale působí herecky dost sehraně a chemie mezi nimi rozhodně funguje, takže nezbývá, než se těšit, co předvedou v dalších dílech.
Casting je ovšem jedna věc a celkové pojetí (zejména předloze se podobající atmosféra) zase věc druhá. Naštěstí i v tomto případě není důvod si na cokoliv stěžovat, právě naopak. DNA hry se tvůrcům podařilo na obrazovku přenést téměř dokonale. Už úvodní titulková sekvence rozrůstajícího se podhoubí, připomínající slavnou „skládací mapu“ z Game Of Thrones, podbarvená geniálním hudebním motivem od Santaolally (který spolupracoval na celém OST a nedodal pouze svou proslulou znělku, což je další velké plus), skvěle navodí patřičnou atmosféru a pozitivní dojem plynule pokračuje i během samotného děje. Audiovizuál za doprovodu tematických lokací, kostýmů a celkově výpravy nemá chybu, přičemž některé sekvence vypadají přesně tak, jak jsem si při hraní hry spousty let zpátky představoval, že by v potenciální filmové nebo sériové adaptaci měly ideálně vypadat.
Další silná stránka série spočívá v chytrém způsobu převedení hry na obrazovku, což zdaleka není pravidlo nejen v případě her, ale i jiných zdrojových formátů, které disponují svými specifiky (divadlo, knihy, komiksy, atd). Některé dialogy, respektive momenty, jsou ze hry převzaty jedna k jedné (předpokládám jako jisté pomrknutí tvůrců na fanoušky), jindy je pro hry znalé diváky doplněn tu větší, tu menší dějový dodatek, zasazující určité události do širšího kontextu (epizodický formát je ke smysluplnému rozšiřování původního příběhu jako stvořený) a někdy je pro změnu situace vyobrazená ve hře zde vykreslena úplně jinak (a ničemu to nevadí, protože vyznění scény odpovídá předloze). Tomu se říká umění zdařilé adaptace a nikoliv otrocké kopírování scény po scéně, nebo naopak vydání se směrem naprosté volnosti vůči předloze, kdy pak vyvstává otázka, jaký má adaptace vlastně smysl, pakliže nemá s původním dílem téměř/vůbec nic společného.
Nepodstatné výtky vůči první epizodě směřují k opomenutí událostí a postav z povedeného herně-dodatkového Left Behind (doufám, že na ně dojde řada v dalších dílech alespoň formou několika flashbacků) a k „vyhlášenému“ konci herního prologu (modří už vědí:-)), který je v této verzi sice také působivý, ale podobného drtivého emocionálního dopadu, jaký se podařilo vyvolat hře (minimálně v mém případě), jsem se tady nedočkal a má citová angažovanost stran Joela nebyla na tak vysokém levelu (ehm:-)), jaký bych očekával. Plus malinká nevýhoda pro fanoušky předlohy pochopitelně spočívá v tom, že zkrátka daný příběh znají téměř/doslova nazpaměť (mě z toho nevyjímaje) a bohužel jsou tak ochuzeni o kouzlo nečekaného a neobjeveného, které divákům neznalým hry vedle vlastních kvalit díla dále umocňuje jejich zážitek.
Celkově ovšem po první epizodě převládá spokojenost a úplně poslední „lákající“ záběr epizody, který jako by vypadl přímo ze hry, naznačuje a současně slibuje mnohé, tak snad prvotní veskrze pozitivní dojmy budou v dalších dílech jen nabírat na síle a nikoliv naopak. Potenciál tady rozhodně je a prozatím to vypadá, že bude také naplněn.
