Praktická ukázka jak zábavně (pro diváka) a osudově (pro postavy) může dopadnout jeden exkluzivní výlet za gastronomickou nirvánou za předpokladu, že věhlasnému šéfkuchaři dojde trpělivost se svými snobskými klienty a rozhodne se pro ně uspořádat ultimátní (v tomto případě bráno doslova:-)) gurmánskou show o několika postupně více a více výstředních chodech (se stále podivnější mistrovou předmluvou před každým z nich zdarma v ceně:-)) a pro všechny zúčastněné strávníky i přítomný personál s čím dál, tím více znepokojivým průběhem celé food party. O krev ani nějaké ty mrtvoly zdaleka nejen na talíři nebude během večera nouze a možná se na proklamovaném menu objeví i něco, co by pozvaná smetánka ani náhodou nečekala.
Mylod se po desetileté pauze, vyplněné režírováním nemálo epizod hned v několika různých sériích (v čele s Game of Thrones), vrací k filmu a svým nejnovějším kusem servíruje divákům vytříbený filmově-kulinářský zážitek podle černo-komediálního receptu, s malou špetkou sociálně kritického koření (tudíž ve filmovém kotlíku tvůrců nesmějí chybět obvyklé přísady typu mírného nastavování zrcadla konzumerismu, konformismu, nebo případně klientelismu), který staví na zajímavé ústřední premise a především na povedeném hereckém obsazení.
Vysloveně napínavých nebo vyloženě strašidelných sekvencí se divák v rámci filmu příliš nedočká a byť je příběh značně přímočarý a na jeho konci se odehraje prakticky přesně to, co je tvůrci skrze postavu šéfkuchaře hned na začátku filmu předesláno, že se v závěru stane (což obvykle ubírá zápletce na zajímavosti), postavy – a tím pádem i diváka – v průběhu děje čeká postupně hned několik ne/příjemných překvapení, souvisejících s jejich temnou minulostí, ošklivým tajemstvím, nebo určitou (pro pozdější vývoj událostí zásadní) informací, o níž do té doby neměly ani tušení, díky čemuž se tvůrcům daří udržet divákovou pozornost po celý čas vyprávění v očekávání, co dalšího vtipného/zvláštního/šokujícího/šíleného se ještě ve zdejším restauračním zařízení stane a to až do skvělého fast-foodového finále, zakončeného stylově flambovací delikatesou.
Bez kvalitních surovin se kvalitně vařit moc nedá a totéž platí i na poli filmu z pohledu hereckých představitelů. Mylod si to naštěstí uvědomuje a neponechal tady nic náhodě. V hlavní roli za původně nasmlouvanou Stone nakonec zaskočila Taylor-Joy a jak se dalo předem očekávat, jde o více než důstojnou náhradu, protože hraje parádně. Fiennes ve výživné roli špičkového kuchařského mistra, který po letech služby ztratil své „mojo“ a svou averzi k povrchní a k jeho celoživotnímu dílu ignorantské klientele přetavil do smrtící degustační prezentace, pak přímo vládne. Dialogové přestřelky mezi sebevědomou Taylor-Joy a čím dál, tím více z míry vyvedeným Fiennesem, korunované finálním „synergickým“ pokecem, jsou rozhodně vrcholem celého filmu. Hoult ve vedlejší roli nadšeného fanouška a nekritického obdivovatele Fiennesova umění předvádí rovněž vydařený výkon a ani zbytek castingu za nimi není nijak zvlášť pozadu (potěšil hlavně Leguizamo jako vyhořelá filmová hvězda).
Nicméně tak jako Fiennesův šéfkuchař vytýká svým hostům pasivní přístup vůči jeho více a více nepatřičným praktikám a neústupnému personálu a současně pramalou snahu z jejich strany zvrátit neblahou situaci, ve které se ocitli, i já se musím připojit ke kritice, tentokráte směrem k tvůrcům filmu, stran nedostatečného vykreslení motivace většiny zde přítomných postav z řad hostů rezignovaně přijmout svůj neveselý osud, který je jim ovšem dopředu znám (zejména v samotném závěru).
Zatímco Fiennesovy motivace ke spáchání vyobrazených činů jsou ve filmu vylíčeny vcelku obstojně, pro ostatní postavy (s výjimkou Taylor-Joy) to bohužel neplatí a divák se žádných pochopitelných důvodů, proč během celého filmu neprojeví nějaký výraznější odpor, natož aby aktivně bojovaly o svůj život (v okamžiku, kdy si konečně uvědomí, že o něj všem na místě jde), nedočká. Tedy s výjimkou Houltovy postavy, která podstatu plánovaného podniku zná od samého počátku a šla do něj dobrovolně. Vedle šéfkuchaře se takového zacházení od tvůrců dostane pouze hlavní postavě, která se v podobné situaci jako jediná z celé skupiny chová relativně racionálně, logicky a pragmaticky (viz odhalení šéfkuchařovy fast-foodové minulosti a chytrý nápad využít tuto znalost proti němu s cílem si tím potenciálně zachránit život).
S čímž souvisí na druhou stranu to, že na můj vkus šlo ještě o něco více přitlačit na pilu jak co se týká psychologického teroru, tak i míry fyzického násilí a neskončit tak jen s jednou amputací prstu, utopením, zastřelením, oběšením a finálovým opečením, i když uznávám, že podobným krokem by došlo k razantnímu žánrovému posunu směrem ke klasickému slasheru (já bych s tím žádný problém neměl, právě naopak) a takové ambice tvůrci pravděpodobně vůbec neměli, protože jim zkrátka šlo o něco jiného. Celkově ale jde o šťavnatý mix vážně míněné satiry a nenáročné „pokleslé“ žánrovky, který určitě stojí za to ochutnat.
