Ve zkratce: Aronofsky a Fraser si natočili vlastní verzi Leaving Las Vegas, jen scénáristu vyměnili za učitele tvůrčího psaní, obětavou profesionální společnici za neobětavého dospívajícího potomka hlavní postavy a v neposlední řadě nezvladatelnou závislost na alkoholu za chorobnou obsesi jídlem, respektive extrémní obezitu, přičemž dokázali divákům předvést podobně působivou sociologickou sondu o jedné pohnuté cestě za vykoupením, smířením a možná i odpuštěním, jako se to podařilo Figgisovi a Cageovi více než čtvrt století zpátky. Zanedlouho se ukáže, zda Fraser půjde ve stopách Cage i v dalším ohledu a dojde si pro Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, čímž by se kruh pomyslně uzavřel*.
Poněkud obšírněji: Aronofsky se po delší tvůrčí pauze vrací k režii a vzhledem k rozporuplnému diváckému přijetí jeho posledního počinu v podobě nekompromisního alegorického podobenství Mother! by se chtělo napsat, že jde o velkolepý kvalitativní návrat, ovšem osobně patřím do početně skromné části divácké obce, kterou předchozí nábožensky zabarvený filmový experiment více než zaujal (zřejmě viděno ve správný čas a ve správném myšlenkovém rozpoložení:-)), takže mohu s úlevou konstatovat, že ani tentokrát Aronofsky nezklamal a se svým nejnovějším dílem servíruje divákům další skvělou podívanou, v tomto případě sugestivní pohled na jeden týden v životě člověka, který bez zpáteční jízdenky nastoupil do vlaku, který se nezadržitelně blíží ke konečné stanici.
Po stránce výchozí premisy i samotného příběhu nejde o nic objevného a na diváka v průběhu děje nečeká prakticky žádné překvapení. Aronofsky procedurálně den po dni sleduje pomalý, ale setrvalý, pád hlavní postavy do existenční propasti, během kterého se střídají světlé okamžiky s těmi temnějšími, ale o výsledku není předem pochyb. Máme tady psychicky i fyzicky zlomeného titulního hrdinu, který přijal svůj nevyhnutelný osud, byť mu jeho okolí neustále podává záchranné lano a svůj zbývající čas na tomto světě se rozhodl využít k napravení nejzávažnějších chyb, kterých se v minulosti dopustil. Dále zde máme několik vedlejších postav, které projevují různou míru pochopení a ochoty jej od sebedestruktivního chování odradit.
Samozřejmě nechybějí nejrůznější melodramatické momenty, ve kterých by měl divák titulního hrdinu chápat a litovat a v jiných momentech naopak soudit a opovrhovat jím, k čemuž ve filmu slouží především dějová linka, věnující se jeho komplikovanému vztahu s dospívajícím potomkem, přičemž v samotném závěru se divák pochopitelně dočká náležitého emocionálního klimaxu v podobě smířlivého “světla na konci tunelu” (jak v přeneseném slova smyslu, tak i doslova). Podstatné ovšem je, jak to všechno na diváka působí jako celek a naštěstí to působí náramně (osobně vyzkoušeno:-)).
Podobné psychologicko-sociologické studie jednotlivce, který se dostal, ať už vlastní vinou nebo cizím přičiněním, na hranu svých psychických a především fyzických sil (respektive již za ni), nepřekvapivě celé stojí a padají na výkonu hereckého představitele hlavní postavy. Pokud z nejrůznějšího důvodu nefunguje film v tomto ohledu, prakticky nefunguje jako celek, nehledě na ostatní aspekty (kamera, hudba, střih, výprava, ostatní obsazení), které jinak mohou být na vynikající úrovni. Sázka zrovna na Frasera na papíře nevypadala úplně jistě, ovšem nakonec se rozhodně vyplatila.
Fraser pro účely filmu podstoupil obdivuhodnou fyzickou transformaci, ovšem to by samo o sobě nestačilo. Naštěstí parádní herecký výkon z jeho strany prostupuje i pod tou tunou prostetik, latexu a make-upu a takto náročná role pro něj představuje ohromné zadostiučinění v návaznosti na to, čím si v profesním i osobním životě v uplynulých letech prošel. Sink v roli svérázného a rebelujícího adolescenta, který čelí problémům ve škole i v rodině, tady v podstatě opakuje svou úlohu ze Stranger Things a daří se jí to s podobným výsledkem, tj. výborně. Zbytek castingu pak odvádí slušnou práci, která sice úplně nenadchne, ale zajisté také nezklame.
Celková komornost vyprávění jak co do počtu zde vystupujících postav (zhruba pět), tak zejména prostředí, ve kterých se celý děj odehrává (velkoryse jedna:-)), vychází z divadelních kořenů předlohy a je samozřejmě na filmu poznat doslova v každém záběru, nicméně obvykle platí, že pokud je samotný příběh dostatečně nosný, postavy poutavé a děj divácky podnětný, případné skromné produkční měřítko ničemu nevadí a tohle je přesně takový případ. V souhrnu jde o vynikající divácký zážitek, prozatímní vrchol Fraserovy kariéry a další vydařený přírůstek do Aronofskyho filmografie.
*Tak Fraser si pro něj nakonec došel a kruh se pomyslně uzavřel:-). Tenhle recept “jak získat sošku snadno a rychle” i po čtvrt století očividně pořád funguje:-).
