„Pro Vás byl den, kdy jsem vyhladil Vaší rodinu, nejdůležitějším dnem v životě. Pro mě to bylo úterý.“ Filmů o nejdůležitějším dnu v něčím životě už byly natočeny spousty, Glazer se rozhodl natočit film pro změnu o úterý. Což byl v nacistickém režimu pro jednu správně ideologicky indoktrinovanou/prominentní rodinu opravdu den jako každý jiný.
Cením originální koncept jiného úhlu pohledu na v minulosti nesčetněkrát zpracované téma (byť podle synopse na wiki mám pocit, že předloha má emocionálně i myšlenkově silnější vyznění příběhu), nekompromisní přístup k divákovi (v podstatě nic se tady nevysvětluje, natož aby neznalému divákovi pomohly nějaké informační mezititulky, tj. kdo se neorientuje v historickém kontextu, nemusí některé scény vůbec pochopit) a prakticky kompletní absenci OST spolu s děsivě mrazivou zvukovou kulisou, která divákovi sice podprahově, ale konstantně připomíná, jaké absurdní/cynické divadlo se před jeho očima ve skutečnosti odehrává, protože se tak děje ve světě, ve kterém idylická „rajská zahrada“ sousedí rovnou s nefalšovaným „peklem na zemi“ a odděluje je od sebe pouze tenká zeď s ostnatým drátem.
Na druhou stranu míra všeobecného minimalismu (týkající se nejen dějinných souvislostí, ale rovněž psychologického vykreslení jednotlivých postav a vztahů mezi nimi) je možná až příliš velká, banální podstata zla se aplikuje zcela záměrně i na samotný narativ, díky čemuž sice z každodenní rutiny cíleně vystupují do popředí zamýšlené momenty (tragikomicky hysterická reakce paní domácí na oznámení možného stěhování rodiny jinam je nejlepší scénou filmu), ale výsledkem je pomalu plynoucí nevzrušivý děj, ve kterém se odehrává stále totéž, sanitární epilog ze současnosti nepřináší žádnou katarzi a působí spíše nepatřičně a vyleštěný digitální audiovizuál, byť s trochu saturovanými barvami, filmu stran divácké imerze a celkové atmosféry malinko ubírá na uvěřitelnosti (černobílý materiál by snímku slušel mnohem více, jak naznačuje kontrastní sekvence s „negativním“ filtrem obrazu).
