Palec nahoru Netflixu za to, že pravidelně dává šanci non-hollywoodským tvůrcům natáčet podobné nízkorozpočtové “pokleslé” záležitosti, protože tyhle skromné evropské produkce dokážou jednou za čas vyprodukovat překvapivě povedené žánrové jednohubky (typu Oxygen nebo Blood Red Sky), přičemž jejich tvůrci zvládají na omezeném prostoru jak ctít žánrová pravidla, tak si s nimi zajímavým způsobem hrát a jsou schopni na jeden večer diváka velice obstojně zabavit. V těch zbylých případech se ovšem divák dočká naprosto generického zážitku, který zapomene obratem poté, co skončí závěrečné titulky. Nejnovější přírůstek do řady těchto filmů, bohužel, spadá spíše do druhé kategorie.
Zatímco v restartu Tomb Raidera se Uthaugovi podařilo s nikterak výjimečně působící dobrodružnou historkou se vcelku důstojně vypořádat i díky sympatické Vikander v hlavní roli, na poli katastrofických filmů s monstry Uthaugovi hned v samotném úvodu nekompromisně podráží nohy prefabrikovaný scénář a to tak razantně, že není až do konce filmu schopen se zvednout zpět na nohy. Během sledování filmu totiž divák jen postupně odškrtává jeden žánrově “povinný” atribut za druhým (což samo o sobě není vyloženě chyba), aniž by ovšem daný prvek byl tvůrci pojat jakkoliv nově/jinak/odlišně/zvláštně (což už chyba rozhodně je).
Téměř celá první polovina filmu je doslovná kopírka Emmerichovy devadesátkové Godzilly (takže dojde řeč na nepostradatelné nacházení obřích stop zanechaných v zemi a sledování zkázy, kterou prozatím neznámé monstrum při své destruktivní cestě k metropoli způsobilo), všechny postavy do jedné jsou vyloženě chodící a mluvící stereotypy (nejen) katastrofického žánru (hlavní postava je svou intelektuální nadřazeností na dohled od Mary Sue levelu, politické a vojenské špičky jsou vykresleny jako úplní idioti, trpící biasy všeho druhu, konspirátoři měli zase pro jednou pravdu a vedlejší komické postavičky jsou shodou okolností prvotřídní hackeři, atd.), zkrátka s klišé se tady divák potká na každém kroku (nesmí pochopitelně chybět rodině-dojímající prolog, pes samozřejmě pokaždé přežije, monstrum má svůj patřičný kryptonit a všechno zvládne, jako obvykle, odvážná partička hrdinů, jednající na vlastní pěst), k tomu Wilmann v hlavní roli úplně nestrhne, chemie mezi ústřední trojicí moc nefunguje a nijak zázračné katastrofické řádění monstra se taktéž nekoná. Bohužel to celé nezachraňuje ani humor a nadsázka, čehož je ve filmu překvapivě poskrovnu a přitom by podobné odlehčení film potřeboval jako sůl.
Plusové body směřují filmu za povedený design monstra, krásnou severskou přírodu, kterou se kameře docela daří prodat divákovi, rozumně umírněnou stopáž a slušnou výpravu a trikovou stránku (především monstra), přičemž pochvala tvůrcům patří rovněž za to, že film netrpí tzv. Cloverfield syndromem a monstrum je po většinu času prezentováno v celé své (kamenné) kráse, aniž by se současně tvůrci uchylovali k tradiční berličce “utopíme scény ve tmě a ušetříme tak na rozpočtu pro triky”. Na něco více, než průměrný kus, to ve výsledku ale nestačilo.
