Povedená fantasy detektivka s coming of age prvky, se zábavnou hlavní postavou v hlavní roli a s příměsí školní atmosféry připomínající sérii filmů o HP, plnou kouzel, uniforem a roztodivných tvorů (podobnost zde asi nebude čistě náhodná), která vychází z dlouholeté a značně populární předlohy, což sebou, s ohledem na tvůrci zvolenou formu vyprávění, přináší jistá nemalá pozitiva, ale současně s tím i nějaké ty drobné vady na kráse.
Série samozřejmě do značné míry stojí a padá na titulní postavě a její herecké představitelce. Postava Wednesday jako taková má z celé rodiny zdaleka největší komediálně dramatický potenciál (jak ukázala již Ricci ve dvojici filmových adaptací z 90s), takže nápad se v seriálové adaptaci soustředit právě na její osobu byl ze strany tvůrců skvělý tah. Podobní asociálové, kteří se vymykají představám a pravidlům svého okolí a žijí ve svém vlastním světě, jsou totiž obvykle bohatou studnicí všelijakých humorných okamžiků (viz Forrest Gump, The Big Bang Theory, atd.) a tady tomu naštěstí není jinak, bonusem navíc je k tomu nekompromisní asertivita a ego titulní postavy, díky čemuž je její neustálé glosování/dissování všeho a všech (ideálně formou dobře mířených one-linerů) v blízkém i vzdáleném okolí:-) po většinu času značně zábavné. Kromě toho je Wednesday chytrá, vtipná, cílevědomá, fyzicky zdatná a ovládá boj beze zbraní i s nimi na takové úrovni, že nemá daleko k pozici ukázkové Mary Sue. Naštěstí si tohoto faktu jsou tvůrci vědomi a v průběhu děje se Wednesday ocitne několikrát v situaci, kdy se následně ukáže, že její předpoklad nakonec nebyl správný.
Neméně zdařilý tah tvůrců pak nastal v rámci obsazení, protože Ortega je v hlavní roli skutečně skvělá (v letošním roce se jí slušně dařilo i na filmovém poli a jak ve Screamu, tak později v X předvedla taktéž povšimnutí hodný výkon) a ani zbytek castingu za ní příliš nezaostává. Na Zeta-Jones, Guzmána, Christie a Ricci (velký palec nahoru, že si na ni tvůrci vzpomněli nejen symbolicky:-)) je tradičně spolehnutí, nicméně pochvalu zaslouží především Myers jako „best roomie ever“:-), jelikož daný typ postavy je obvykle dost obtížné správně vybalancovat stran úrovně roztomilosti/otravnosti, v jejím případě se to povedlo téměř dokonale. Úplně nejlepší ze všech je ale pochopitelně John Doe na poli separovaných končetin, alias Thing, který si krade celou sérii s přehledem pro sebe a vůbec bych se nebránil nějakému spin-offu čistě jen o něm:-). Silnou stránkou série je i vlastní, patřičně komplikovaná, detektivní linka (byť odhalit identitu hlavního padoucha nedá příliš práce, mně se to podařilo někdy během druhého dílu:-)).
Zasazení děje do vysloveně nadpřirozeného prostředí je na první pohled atraktivní, ale částečně popírá jednu z velkých předností, kterou se Addamsovic rodina pyšnila, protože „vystupovala z řady“ díky tomu, že její okolí bylo „normální“ a každá zvláštnost/odlišnost jednotlivých členů rodiny tak o to více nabyla na důrazu. Zde je hlavní postava paradoxně nejméně výstřední ze všech a vlastně tak, s ohledem na všechny ostatní postavy, se kterými přichází na škole do styku, vyvstává otázka, na základě čeho přesně spadá do kategorie „vyhnanců“ (introverze, sarkasmus, pesimismus a obliba černé barvy je v dnešní době „trendy“ pro kdekdo), jelikož při přímém srovnání s nimi působí vcelku obyčejně a „normálně“. Tímto ovšem neduhy nekončí, protože na škole pobývají vyloženě monstra se vším všudy, aniž by to mnoha lidem v městečku, kteří s nimi přijdou do styku, připadlo zvláštní/neobvyklé/šokující. Na rozdíl od světa HP, ve kterém izolovanost a občasné průniky nadpřirozena do naší reality s patřičnými důsledky/efekty fungovaly mnohem lépe.
Burtonův specifický rukopis, ať už v rámci vizuálu (kamerové úhly, nasvícení, atd.) nebo ve stylu vyprávění není, z mého pohledu, v sérii poznat ani náhodou a kdyby jeho jméno nefigurovalo v titulcích, vůbec by mě nenapadlo sérii s jeho osobou jakkoliv spojovat. Jediný prvek, kterým se série nějakým způsobem přibližuje Burtonovým filmům, je Elfmanova hudba v čele s typicky rozverně ponurým hlavním hudebním motivem, což je rozhodně škoda. Oběma Sonnenfeldovým filmům z 90s se série svým celkovým stylem taktéž nijak zvlášť nepřibližuje, ale předpokládám, že tady ani žádné takové ambice ze strany tvůrců nebyly. Přesto se v souhrnu jedná o hodně příjemnou záležitost, přičemž v nadcházející sezóně dostanou větší prostor rodiče a lze očekávat i zbytek rodiny (Fester, Lurch, atd.), takže nezbývá, než se těšit na příště.
